Jak vybírat zavírací nůž

Každý muž má mít nůž.

Nůž a sirky je to hlavní, čím se lišíme od opic.

Zvíře můžete ubít například klackem nebo kamenem, ale našimi slabými zuby nestáhneme z kůže ani králíka.

Tyto věty pronesli různí lidé v různých časech, ale jedno mají společné, vyzdvihují význam nože, jako základního hmotného předmětu lidské existence.

Dnes si v běžném životě jídlo nelovíme a místo stahování z kůže spíše potřebujeme rozpárat obal od vakuově balené uzeniny, přesto však alespoň jednou denně nastane situace, kdy se „něco“ ostrého po ruce hodí. Protože doby dobrodruhů s ostrou čepelí po boku jsou již za námi, je asi nejrozumnějším řešením nůž zavírací neboli kapesní.

Výběr je prakticky neomezený a dokáže vyhovět vkusu, požadavkům a peněžence snad každého z nás. Zavírací nože se vyrábí od velikosti několika centimetrů, snad až do délky jednoho metru, a v cenách od několika desetikorun až po desetitisíce. Mnoho zajímavých kopií, bohužel často stále ještě nižší kvality, nalezneme na tržištích vedle nejrůznějšího jiného asijského zboží. Poslední dobou lze však i u levných „no name“ výrobků tohoto původu pozorovat zlepšení.

Co se typů týče, lze nalézt jak moderní, více či méně povedené výtvory průmyslových designérů, ale i tradiční regionální tvary. Pro naše účely rozdělím nože podle konstrukce a možnosti použití na nože jištěné a nejištěné. Kritérií pro dělení nožů na skupiny, můžeme pochopitelně najít mnohem více, zde se však zajímáme především o funkčnost, praktičnost a možnosti použití.

Základní klasické varianty

Nad nejzákladnějším typem nejištěného kapesního nožíku je tzv. “švýcarák“. Jinými slovy, Švýcarský armádní nůž. Ten se stal, alespoň v Evropě, téměř základním doplňkem každodenní výbavy člověka, bez ohledu na to, zdali se jedná o originál, nebo kopii (např. Mikov).

V základním provedení má jednoduchou konstrukci, dvě nejištěné odpružené čepele (nůž a perořízek) a hlavně je možno jej s malými nároky na změnu výroby téměř libovolně doplňovat želízky. Je to jeden z prvních, a asi nejrozšířenější, kontinuálně průmyslově vyráběný kapesní nožík, jehož historie začíná v 19. století. Díky svému civilnímu a neagresivnímu vzhledu je stále velmi oblíbený.

Originální švýcarská produkce je dnes představována firmami Viktorinox a Wenger. V moderním provedení mají mnoho různých želízek, počínaje pilníčky a nůžkami, až po některá speciální jednoúčelová želízka pro různé profese. Některé verze dokonce už mají jištěnou čepel. Kromě základní velikosti s délkou hlavní čepele 89 mm, se vyrábí i zmenšené (63mm) a zvětšené (113mm) verze . Kopie a klony těchto nožíků nalezneme po celém světě.

Kromě toho samozřejmě existují i nejrůznější varianty národních a regionálních nožů, ať to je naše průmyslově vyráběná „Rybička“, valašský „Křivák“, francouzské Opinely (ty už s jištěnou čepelí), nejrůznější selské nože a jiné…

Speciální nože

Nože s mnoha želízky jsou sice technicky zajímavé, ale velmi často nepraktické. Vývoj zavíracích nožů se časem rozdělil a vedl ke vzniku speciálních zavíráků. Známé a populární jsou například středoevropské lovecké zavazáky, opatřené silnou čepelí a pojistkou, umožňující použít je při zárazu zvěře (usmrcení postřeleného zvířete přetnutím míchy), které jsou doplněny páráčkem s kuličkou na hrotu a pilkou, popřípadě i vytahovačem deformovaných brokových nábojnic.

Dále nože rybářské, jachtařské, které vznikly z nožů námořnických, existují i nože pro cyklisty a kdysi jsem viděl zakázkově vyrobený zavírací nůž pro střelce z předovek. Pozornosti sběratelů lze například také doporučit bavorský lovecký nůž, který svou “břichatou“ čepelí, vhodnou pro stahování zvěře, nápadně připomíná baskické Albacety.

Protože ne vždy dokázala klasická, poměrně lehká konstrukce zavíracího nože odolávat namáhání při práci, vznikly tzv. nářaďové nože, při jejichž konstrukci byly uplatněny jiné principy. V zásadě se jedná o kleště, opatřené a doplněné různými drobnými nástroji, včetně jedné či více čepelek. Také zde nalezneme exempláře v cenách od několika desetikorun, po několik tisíc. Tyto nože se však nosí spíše v pouzdrech na opascích, protože na běžné nošení v kapse mají velkou hmotnost.

Nože s jištěnou čepelí, lovecké a taktické

Tím jsme probrali základní pracovní provedení kapesních nožů, další varianty, se kterými se můžeme setkat, jsou takzvané Tactical Folders neboli taktické zavíráky, nože, které jsou použitelné i na hrubou práci a jako zbraň. Do této kategorie už můžeme zařadit výše zmiňované lovecké zavazáky.

Přidáme-li k jištěné, dostatečně robustní čepeli, možnost rychlého a pohotového otevření, získáme už bojový zavírák, jako z čítanky. Možnost pohotového otevření, je pro v sebeobraně použitelný nůž, vlastnost dosti podstatná. Pochopitelně, že literatura popisuje i jiné způsoby, jak zajistit pohotovost zavíracího nože, ale nosit v kapse otevřený zavírák, chráněný papírovým toulcem jak to známe z Motýlka či z příběhů z doby staropražské galérky, není nejšikovnější.

Daleko lepší možností jsou buď nože vyhazovací, nebo tzv. nože jednoruční. Klasickým “vyskakovacím“ nožem je třeba italské vyhazovací stiletto, které známe z mafiánských filmů, tedy přesně ten zavírák, který „hraje“ i ve westernu o sedmi statečných, nebo který jako nezbytná rekvizita hájí čest manželek, sester a nevěst v italských komediích.

Dobře provedené nože tohoto typu jsou bohužel často neúměrně drahé a levná provedení jsou zase nekvalitní. Konstrukčně se jedná o zavírací nože, doplněné o zařízení na principu stlačené (zkroucené) pružiny nebo listového péra. Podobně zkonstruovaný nůž od českého výrobce si dokonce nedávno zahrál v jedné bondovce.

Absolutně nevhodné pro jakoukoliv činnost pak jsou většinou nože s dopředu vysouvanou čepelí, s činností na principu podobnému dvojčinnému revolverovému spoušťovému mechanismu. Pracují tak, že se posunem šoupátka stlačí pružina, která vysune, nebo po posunutí zpět, zasune čepel. Tyto nože bývají často tak křehké konstrukce, že se rozbijí při kontaktu s čímkoliv odolnějším, než je list kancelářského papíru.

Mnohem lepší jsou už gravitační vypadávací nože na principu německého parašutistického, známého z doby WW II, nebo také dosti populární nože na principu filipínského balisongu, který známe pod názvem motýlek. Bohužel i u nich platí, co se ceny a kvality týče, výše řečené. Balisongy, se stejně jako jiné podobné konstrukce tohoto typu, řadí mezi tzv. nože přetáčecí, ale pro potřeby našeho článku na tom nezáleží.

Kromě nich existují také ne příliš rozšířené konstrukce nožů, například na principu pantografu, nebo nože, u nichž se zasouvá, či přetáčí chránič pevné čepele. Z legislativních důvodů pod vliven restriktivních zákonů některých zemí, vznikly i konstrukce nožů s tzv. podporou otevírání, které nejsou ani noži vyhazovacími, či níže popisovanými jednoručními. Jedná se o nože, které mají mechanismus, který napomůže otevření, abychom jej mohli snáze dokončit například mávnutím rukou či podobně.

Asi nejzajímavější a nejrozšířenější skupinou zavíracích nožů pro sebeobranu jsou nože jednoruční (one hand), nože, k jejichž otevření potřebujeme jen jednu ruku, tu, ve které nůž současně držíme. Otevření zde není zajištěno žádnou pružinou, ale většinou bývá na čepeli výstupek nebo otvor, do kterého můžeme opřít palec, s jehož pomocí čepel vztyčíme do pracovní polohy.

Pojistné mechanismy

Má-li být nůž plnohodnotnou alternativou k noži pevnému, je třeba čepel zajistit. Tyto nože mohou mít klasickou odpruženou pojistku, moderní, výrobně jednoduchou pojistku typu liner lock, nebo pojistku na principu samostatné odpružené západky, která uzamkne čepel do rukojeti.

U nožů do 100 mm délky se používá nejčastěji pojistka liner lock, což je v podstatě část bočnice nože, která se opírá o patu vyklopené čepele a znemožňuje její návrat.Je výrobně jednoduchá a levná, pro větší nože bývá doplněna ještě druhou, pomocnou pojistkou.

Další používanou pojistkou je tzv. backlock, asi nejčastější pojistka, která jistí čepel odpruženou západkou. Název získala díky stiskátku pojistky, které bývá umístěno v zadní nebo střední části rukojeti nože.

Pokud nemá nůž stiskátko, ale na horní části zamykací páky či pružiny je umístěno zařízení k jejímu zvednutí, jedná se o pojistku baskického typu neboli top lock.

Pojistných systémů je mnoho, včetně nejrůznějších západkových, je tedy důležité před nákupem nože, vyzkoušet funkčnost a spolehlivost pojistného zařízení.

Použité materiály

To by stačilo jako úvod co se týká typů a konstrukčních zvláštností. Pokud jsme se rozhodli, jaký by měl náš zavírák být, co se týče konstrukce, ještě se musíme rozhodnout z jakého bude materiálu a jak bude velký.

Rozhodně bych vám doporučil, aby se jednalo o nožík doplněný klipem k uchycení za okraj kapsy. Moderní konstrukce umožňují dokonce umístění klipu volit podle situace.

Jako materiál čepele bych vybral samozřejmě kvalitní, ne však přehnaně drahou, nerezovou ocel. Minimálně typu 440 C, AUS 8 a podobně. Přeci jen v kapse kalhot nůž trpí tělesnými výpary a je tedy nutné, aby materiál něco vydržel. Můžete se i odvázat a pořídit si nějaký hypermoderní nůž z keramiky.

Pokud nám jde vysloveně o užitnou hodnotu, nebál bych se nože, který má rukojeť vyrobenou z nějaké umělé hmoty, jako je třeba Zytel. Pochopitelně, že tím správným gentlemanem, stavícím se po bok slavnému 007, se stanete až s čepelí z práškového damašku a tělem nože vykládaným drahými kovy a vyzdobeným střenkami z kořenovice, ale proč hned myslet na nejhorší :-). Rozhodně se ale můžete vysloveně vyřádit co se týče rozměrů a tvaru vašeho nožíku.

Velikost a ostatní rozměry

Velmi často opomíjeným parametrem ohledně rozměrů je tloušťka (síla) čepele. Zda je či není dostatečná, rozhoduje mnoho dalších okolností, namátkou třeba tvar a výbrus čepele, spolu s prací, ke které chceme nůž používat.

Pokud požadujeme, aby byl případně použitelný i pro obranné účely, neměla by jít čepel prohnout v ruce. Je dobré, aby nůž byl dobře vybroušen, co se symetrie týče, pokud se nejedná o speciální, jednostranný nůž pracovní.

Chceme-li s nožem vykonávat opravdu hrubou práci, bude nás limitovat i konstrukce nože, zejména pevnost a výdrž pojistky a uchycení čepele v rukojeti. Také příliš protažená a jemná špice nemusí vše vydržet.

Pokud jde o další rozměry, doporučuji délku čepele od 75 do 120 mm. Menší zavírací nůž má i krátkou rukojeť a nemusí umožňovat pohodlné a bezpečné držení. Co se týká větších nožů, je třeba mít na zřeteli, že s rostoucími rozměry stoupají i nároky na zručnost a zkušenost v zacházení s nástrojem. O nárůstu hmotnosti a ceny nemluvě.

Tvary čepele a rukojeti

Obecně nelze jednoznačně doporučit nějaký tvar čepele a rukojeti. Zde si dovolím odkázat na známou větu o „vkusu každého soudruha.“

Tvarová rozmanitost začíná u výbrusu čepele. Opět obecně a stručně – čím je plocha průřezu čepele větší, tím je čepel a ostří odolnější. S tím souvisí i úhel, na který fasetku ostří nabrousíme. Opět tu platí, že širší úhel fasety ostří více vydrží, ale hůře řeže. Ohledně bokorysných tvarů, snad ani nelze mít úplný přehled. Nalezneme zde vše od střízlivých tvarů stahovacích a pracovních nožů, přes Karambity a jiné drápaté potvůrky, až po nahoru či dolů od osy držení směřující tvary, pocházející z exotických zemí a neznámých časů.

Snad jen na závěr si dovolím uvést, co bych si rozhodně nepořídil já. Kolegové z fóra, kteří mne znají, už vědí, že bude následovat filipika proti postmoderním hříchům v konstrukci nožů, shrnutá do tří bodů. Tato část článku platí pro nože obecně, nejen pro zavíráky.

• Bod první: Zuby na čepeli

Ozubená má být pilka, ne hlavní pracovní část nože. Původně bylo ozubení používáno na levných nástrojích určených k párání popruhů na balících nebo na záchranářských nožích pro přeřezávání bezpečnostních pásů a podobně. Nabrousit trochu slušně normální čepel není takový problém, viz článek o broušení.

Když si uvědomíte, jak snadno pak udržíte v provozu všechny nože v domácnosti, není snad ani možno uvažovat, že se investice do brousků nevyplatí. Ani částečně pilovité čepele nemají v zásadě takové výhody, aby je bylo možno nějak doporučit. Pilovité ostří neřeže, ale trhá, materiál zbytečně poškozuje, a když se otupí, je velmi těžké jej nabrousit.

Pokud použijeme takový nůž jako bojový, vzroste možnost jeho vytržení z ruky. Ostří je dokonalost přímo mystická, když brousíme nůž dovádíme tím o něco blíže k dokonalosti své vlastní já. Je mi jedno, co si o mně teď laskavý čtenář pomyslí. Já to cítím takto, a kdo tomu nevěří, může si zvolit podle svého. Dovedu ocenit pilku na hřbetu velkého pracovního nože pro přežití, zuby ke strhávání izolace u speciálního nože pro elektrikáře nebo u „rescue“ nože pro záchranáře, ale na hlavním ostří univerzálního nože ne.

• Bod druhý: Jednostranně broušené čepele

Pracovní nože byly často jednostranně broušeny, důvodem byla jak jednoduchost výroby, tak i jejich specifické použití. Třeba knihařský nůž je rovný plátek oceli, na kterém je jednostranně vybroušen břit ostří. Používá se k zarovnávání svázaných knih. Díky tomuto tvaru je možno rovně oříznout špalík dosti houževnatého a vzdorujícího materiálu.

Pracovní nůž, který je určen pro praváka má ostří vypracováno zprava, to je velmi důležité. Stejně jsou navrhovány některé japonské kuchyňské nože, opět zde platí: pokud krájíme pravou rukou (a levou tedy přidržujeme materiál), je levá strana čepele svisle dolů kolmo k pracovnímu stolu a ostří je vytvořeno zbroušením pravé strany čepele

V moderním pojetí to ovšem často návrháři dělají naopak. Protože člověku vyrostlému v euroamerickém prostředí se více líbí předmět při pohledu zleva doprava a od špice ke konci, navrhnou duchaplně tvarovaný nůž s jednostranným výbrusem na levé straně čepele, tedy nůž ideální pro leváka. Koneckonců prodává zejména vzhled, že?

Dalším důvodem pro volbu jednostranné čepele je zlevnění výroby, je to téměř o polovinu úkonů při výrobě méně. Skutečná katastrofa ovšem nastane, když předchozí dva smrtelné hříchy doplníme tím třetím:

• Bod třetí: Pseudotantó čepel

Zde jest dílo zkázy dokonáno a hrůza dostává nové netušené rozměry. Japonci dospěli v souladu se svým založením k neobyčejně sofistikovaným zbraním a nástrojům, ať již z hlediska tvarů či materiálu, nebo způsobu použití. Tím nechci říci že jiné tvary a typy zbraní jsou méněcenné, ale je to podobné, jako v konstrukci jiných výrobků. Stejně tak nelze obecně říci, jestli je lepší pistole Glock 21 nebo Colt 1911.

Osobně přirovnávám tvarovou dokonalost japonských čepelí k tvarové dokonalosti pyramidy. Pyramida je z hlediska trvanlivosti tvarově dokonalá, má už sama o sobě vnější tvar hromady trosek, tak v co by s ještě měla rozpadat?

Japonské čepele mají zdánlivě jednoduchý tvar, s ne příliš špičatým hrotem, který je nejvíce namáhanou částí většiny čepelí. Tento tvar je podoben pyramidě právě svou odolností. Japonské čepele jsou ovšem utvořeny ze složených křivek, které na sebe plynule navazují. To, co vypadá na obrázcích jako ostré přechody, je většinou jen hra světla, způsobená rozdílnými směry leštění částí čepele.

Moderní designer, ruku v ruce s technologem, ovšem začal smlouvat. Použil ten nejhorší a nejpokleslejší tvar japonské čepele který existuje a ještě jej „dorazil“. V ideálním případě tak, aby se vyloučily křivky obecně a čepel se vyrobila obrobením jen z jedné strany. Výsledkem je naostřené páčidlo nebo jakési „nožodláto“, vhodné tak k vylamování vík od beden s municí. Pokud se ovšem pokusíme něco uříznout, nastane problém s ostrostí čepele v oblasti, kde se stýká linie hrotu s linií ostří. Ostrý styk obou linií totiž dlouho ostrý nezůstane, je to při řezu nejnamáhanější část břitu a nenávratně odejde do věčných lovišť.

Nešťastnému brusiči potom nezbude než buď ubrousit poměrně dost velké množství materiálu, aby zachoval onen moderní dynamicky vypadající tvar, nebo „usmlouvat“ změnu tvaru a dostat se tak co nejblíže k liniím, ke kterým dospěli tvůrci japonských zbraní už před staletími.

Totéž platí o styku linie ostří hrotu a hřbetu čepele. U některých „moderních“ výtvorů je úhel ostří hrotu se hřbetem méně než 45°. Takový hrot je příliš jemný a mnoho nevydrží. Pokud chceme použít nůž jako řezný nebo sečný nástroj, doporučil bych úhel špice kolem 60°.

Všechny ostatní řeči o tom, jak je právě tato moderní čepel vhodná třeba k prorážení neprůstřelných vest, nebo dveří aut, jsou nám k ničemu. Ano, je k tomu vhodná, stejně, jako kterékoliv jiné dláto, nic více, nic méně. Moderní tantó je asi tak tantem, jako by byl Eskymáky v grónských exteriérech natočený film o husitských válkách, historickým dokumentem.

Shrnutí – jaký zavírací nůž vybrat

Jako kapesní nůž pro každodenní použití je asi nejlepší zvolit nástroj s čepelí od 75 do 120 mm, v závislosti mimo jiné i na zákonech v zemích, kde jej chcete nosit. U nás zatím, díky bohu, žádná omezení nejsou. Ze stejných důvodů je třeba brát v potaz i konstrukci nože. Předpokládáte-li i taktické využití nože, je třeba, aby měl odolnou a spolehlivě fungující pojistku. V takovém případě by čepel neměla jít prohnout zapáčením rukou. Tvary čepele je lépe volit střízlivé, bez různých ostrých přechodů, ostnů, zubů a podobně. Je dobré, má-li nůž možnost uchycení pomocí nějaké spony.

Závěrem

Je ovšem důležité, aby se vám nůž líbil. Pokud si tedy přes mé výhrady některý z výše kritizovaných „dloubců“ pořídíte, budiž vám přáno. Dáte-li na mé rady, doufám, že nebudete litovat. A jestli vám tento stručný úvod do problematiky v něčem pomohl, ještě lépe.

Každá zkušenost, kterou se vám někdo pokouší zprostředkovat, je osobní a závisí na vlastnostech, povaze a schopnostech toho, kdo ji předkládá, mnohem více, než jsme často ochotni připustit. Je možné, že tam, kde já řeknu, že velikost čepel by měla být od 75 do 120 mm doporučí někdo více, jiný méně. Já sám nosím například zavírák Voyager velikosti XXL, který do zde uvedených pravidel tak zcela nezapadá.

Každý si musí najít svou vlastní cestu, v životě, ve zbraních, ve filosofii kterou se řídí. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se ozývají v diskuzích k mým článkům.Těm co s nimi souhlasí, i těm co mi napíší, že se jim něco nelíbilo. Osobně vidím každý článek, který tu uveřejním, především jako námět k diskuzi. Proto se nebojte a diskutujte, od toho tu fórum, Strelectvi.cz je. A když se vám nějaké mé dílko nebude líbit opravdu zásadně, klidně k němu napište polemický článek a pošlete mi jej. Přidám jej k mému článku a můžeme pak o nich diskutovat, až do roztrhání těla …

• diskuze k článku na fóru

p.s: A ještě bych neměl zapomenout poděkovat Scratovi za jazykovou korekturu