Střelecké terče

Nevím, kdo si ještě bude pamatovat barevný časopis, už nevím který, možná Život, Svet socializmu, Květy… Bylo to v roce 1972, jak jsem se dozvěděl o 26 let později, a byly v něm uveřejněny krásné, dvě a půl století staré olejové a temperové malby, většinou kruhové, na dřevě. I když to nebyl zrovna Eugene Delacroix, pamatuji si, jak mi bylo líto, že byly schválně rozstřílené.

Obrázky byly z druhé a poslední výstavy terčů v dějinách Československa. Celkově první uspořádali před druhou světovou válkou ve Východoslovenském muzeu v Košicích ještě za ředitelování Jozefa Poláka. V té době už dohořívala svíce posledních střeleckých spolků s tradicí starou několik století. Vznikaly už ve středověku z řad měšťanů, a to hlavně z toho důvodu, že města si nemohla v nepokojných časech dovolit vydržovat stabilní profesionální armádu. Zpočátku šlo o spolky lukostřelců, později vyměnili jejich členové luky a kuše za střelné zbraně. Po bitvě u Moháče roku 1526 došlo k velkému rozmachu střeleckých bratrstev zejména na územích ohrožených tureckými nájezdy. Sdružení dobrovolníků, ze kterých se později vyprofilovaly spolky ostrostřelců a byly podporované i panovníkem danými zvláštními výsadami, vznikaly v Košicích, Trnavě, Piešťanech, Bardejově, Banské Bystrici, Banské Štiavnici, Kremnici, Spišskej Belej… Později se přetransformovaly na sportovní sdružení, ale například v Ľubici se ze střeleckého spolku stalo pohřební bratrstvo. Poslední takovýto spolek na území Slovenska působil v Kežmarku, zanikl v roce 1945.

V Trnavě je činnost spolku ostrostřelců písemně doložená v období 1752 až 1889 (s dvanáctiletou přestávkou po revolučních letech 1848-1849), se zmínkou, že k jeho založení došlo v roce 1750. Svůj původ ale odvozoval již od středověku, a tak  v roce 1838 oslavoval svoje kulaté 600. výročí, stejně jako tehdy slavilo město Trnava 600 let od udělení královských výsad. Záznamy o působení čestných dobrovolníků na stráži a v bojové pohotovosti v dávné historii Trnavy se v archivech nenašly, i když zde dobrovolníci jistě působili tak jako v jiných městech. Archivní dokumenty o tom, že v roce 1452 uherský guvernátor Ján Huňady řeší stížnost trnavských měšťanů na své židovské spolu obyvatele, kteří odmítali chodit v noci na stráž, jak je „oddávna v Trnavě zvykem“, zřejmě nesouvisí s dobrovolnou strážní službou.

Výstavu terčů, kterou jsem jako třináctiletý hošík obdivoval v časopise, měla tehdy v rámci trienále užitého umění na starost komisařka Slovenské národní Galerie v Bratislavě Zlatica Adamčiaková. Bohužel, v její skromné expozici už chybělo mnoho exponátů, hlavně ze soukromých sbírek, prezentovaných před válkou v košickém muzeu. Její novou výstavu z doby před devíti lety si již bude pamatovat více lidí. Na svou asi roční pouť se tehdy z Pezinka vydalo víc než sto dřevěných terčů a s dvouměsíčními zastávkami procestovaly Kežmarok, Košice, Kremnici, Trnavu. Z galerie v Dolnom Kubíně putovaly zapůjčené exponáty nazpět do mateřských muzeí.

Loni v září vyšlo se svými poklady na boží světlo, tedy na odiv veřejnosti, Západoslovenské muzeum v Trnavě, které vlastní více než 30 terčů (deset z nich v minulém roce restaurovali), jeden zapůjčil trnavský Spolok sv. Vojtecha.

Pro ty, kteří neměli čas výstavu navštívit, jsem po fanfárovém úvodu vernisáže, několika větách ředitelky muzea Daniely Čambálové a odborném výkladu Simony Jurčové exponáty nafotil. Například znak Spolku trnavských ostrostřelců, kterému kdysi někdo ulomil ptáka, konkrétně dvouhlavou orlici (jak je možné domýšlet podle dobové kresby, možná měl čapku s peřím), dřevěné kruhové terče od průměru 50 cm do jednoho metru, dřevěné terče jiných tvarů, skleněné kulaté terče (obdoba asfaltových holubů) i s náčrtkem pérového vrhacího stroje, hmoždíř, čepice s příchytkou na ptačí pero ozdobenou městským znakem, meče různých velikostí, sochu patrona lukostřelců sv. Sebastiána, kterého si pak osvojili i ostrostřelci (ale též vojáci, hasiči…)

Při focení pušek terčovnic jsem měl nepříjemný pocit jako za totality s fotoaparátem na železniční stanici. Předtucha se naplnila. Oslovila mě přihlížející starší paní (ale možná mladší než já) s tím, proč to všechno fotím, a co autorská práva…

Někdy nejsem schopný pohotové odpovědi, protože po některých názorech téměř oněmím. I teď. Jinak bych se jednoduše zeptal, na co konkrétně autorské právo. Anebo kterého autora či jeho dědice mám jako okrádat. Pokud to nebylo písemně ani ústně zakázané pracovnicemi muzea… Například při focení starých pergamenů, na krátký čas vytažených na denní světlo, bývá logicky zakázané použití blesku. Kdybych chtěl trhnout peníze vydáním publikace s nafocenými exponáty, které jsou majetkem státu nebo Spolku sv. Vojtěcha, zřejmě bych se s majiteli musel napřed dohodnout na nějakých podmínkách. Ale v tomto případě dělám jen nezištnou reklamu nebohým, většinou anonymním autorům terčů a vítězům střeleckých závodů. Takže jsem fotil nerušeně dále (a ne sám) v přítomnosti dvou tří pracovnic muzea plus jejich paní ředitelky.

Před ukázkou terčů ještě trochu historie:

V pokojnějších časech v 18. a 19. století střelecké spolky, které přestaly plnit funkci domobrany, nezanikly – patřit k ostrostřelcům bylo nadále věcí osobní prestiže. Členy spolku mohli být měšťané nejen bohatí, protože si ze svého měšce museli pořídit uniformu (která mívala vzor v armádě) a zbraň (například i za každý výstřel platili jeden groš), ale i morálně bezúhonní. Měli přísné stanovy. Spolek řídilo představenstvo v čele se střeleckým mistrem.

Umím si představit, jak se těšili na střelecké závody, které se konávaly mimo městské hradby. Kromě těch cvičných mívali i slavnostní výroční závody (sezona začínala na Boží tělo), jednou za tři roky i královské. Těch se už podle názvu zúčastňoval kromě pospolitého lidu, představitelů města, župy, církevních hodnostářů, šlechty i sám panovník. Obecenstvo v šaškovském kostýmu rozveseloval tzv. pritschenmeister (podle klapačky v ruce – pritsche), ale měl za úkol též zabezpečovat pořádek a hlavně – byl cílovým rozhodčím.

Už při výrobě pomalovaných terčů z měkkého dřeva se počítalo s tím, že po závodech budou vystavené jako trofeje v prostorách spolku. Terče ze západoslovenské oblasti jsou převážně kruhové, tedy i starší, štiavnické většinou obdélníkové, větší a zdobenější. Banskoštiavničtí je mají i ve tvaru postav v životní velikosti. Košické jsou zvláštní tím, že výjev byl namalovaný na plátně napnutém na dřevě. Štiavnický a kremnický spolek spolupracoval, často pro ně maloval stejný autor, například Juraj Vis, Jozef Šmucler. Texty na terčích jsou převážně staroněmecké, latinské, na košických i maďarské. Převládá olejomalba nad temperou, koncem 19. století se začínají objevovat první koláže, lepené barvotisky. Zachovaly se i památné terče, kterými obdarovávali vítěze.

Podle přesně stanovené procedury organizátoři přicházeli pozvat každého soutěžícího podle seznamu zvlášť do domu. Kežmarské muzeum vlastní takovouto společnou pozvánku. V plechu na dřevěné podložce je vytepaný střelec mířící na terč, na druhé straně je seznam střelců. Kremnická pozvánka je namalovaná z obou stran, seznam soutěžících k ní byl připevněný háčkem. Slavnostně byl pozvaný i vítěz minulých závodů, král střelců. Za bubnování  a troubení, pod spolkovou zástavou, se pochod vydal za hradby, na místo závodů. Ve stanovách spolku ve Spišskej Belej bylo uvedené, že závodů se jako divačky mohou zúčastnit i manželky střelců, ale pod tou podmínkou, že se postarají o pohoštění spolku, o jídlo i pití.

Uniformu trnavských ostrostřelců a její obměny můžeme vidět níže na některých terčích. Svoji střelnici, ke které byla přistavěna i společenská místnost, měli za jižními hradbami, v místech dnešní budovy okresního soudu a sídla skautů. Dole představené trnavské terče, nejčastěji ze smrkového dřeva, jsou z období 1768 až 1888. Z některých se dozvíme jméno vítěze předešlých závodů (ten dostal obyčejně za úkol na svoje náklady obstarat do budoucí soutěže nový vymalovaný terč), nebo i jména některých předsedů spolku. Jedním z ostrostřelců byl i samotný malíř terčů, jinak významný umělec, portrétista (pózoval mu i panovník Ferdinand V.) i autor oltářních obrazů (Velký „německý“ kostel v Bratislavě) – Friedrich Johann Gottlieb Lieder (1780-1859), několik jeho děl je v SNG. Dalším malířem (terč z roku 1800) a zároveň členem spolku byl krajinář i autor oltářních obrazů Johann Caspar Schneider (1753-1839). Na terči z roku 1814 je i jméno Johanna Baptisty Jelinka, syna známého trnavského tiskaře Václava Jelinka. Na některých terčích z období po pádu Bastily v roce 1789 by zasvěcení, hádám, rozluštili i některé dvě stě let staré odkazy.

Zdroje: Mgr. Zlatica Adamčiaková (můj osobní rozhovor s ní v roce 1999 pro Hlas ľudu)
PaedDr. Simona Jurčová (vernisáž výstavy i její článek v Novinkách z radnice č. 7-8/2008)

Autor: Ladislav Šebák, původně publikováno na jeho SME blogu, převzato s laskavým svolením autora

Be Sociable, Share!
Označeno v Historie Označeno s: , ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*