V Ledově článku bylo obecně popsáno, co to přebíjení je, jaké jsou jeho výhody a nevýhody. I když se jedná o starší text, je pro začínajícího přebíječe zejména pistolového střeliva velmi vhodný. Začínal jsem podle něj přebíjet i já a pochopitelně, že jsem udělal asi všechny možné chyby, které lze, snad kromě těch, které trhají ruce. I tak jsem si mnohokráte naběhl…
Úplně nejlepší je, když vás do přebíjení někdo zaučí, stačí na to jedno odpoledne. O nic složitého nejde, to by tolik lidí nepřebíjelo, alespoň tedy dlouho ne. Střílení a věci s ním související je silně Darwinistická činnost a chyby při něm bývají osudné. Naštěstí ne moc časté, za osm let, co střílím, se na střelnicích zranili dva moji známí a jen jednou jsem byl u destrukce zbraně. Na sportovních hřištích nebo při nejrůznějším „kutění“ jich bylo poraněno mnohem a mnohem více. Rozhodně vám ale nedoporučuji přebíjet, když sledujete v televizi vaši oblíbenou dávku emocí, řešíte s manželkou proč si nevzala Pištu Hufnágla a luštíte žákovskou knížku svých ratolestí, pokud možno to vše najednou.
Nejdůležitější je použití správných a kvalitních komponentů. Začnete-li s prachem, který jste od někoho dostali v láhvi od okurek, spolu s hrstí bůhvíjakých zápalek a střelami odlitých z kdovíčeho, může se stát, že budete po svém prvním přebíjecím pokusu tak zklamáni, že řeknete: „Už nikdy více“!.A to nemluvím o nebezpečí destrukce zbraně při použití neznámého prachu. Přitom stačí, alespoň pro začátek, nesnažit se ušetřit za každou cenu. Je pravda, že přebíjení má i své a to dost důležité ekonomické aspekty, ale ušetřit na náboji korunu, aby mi pak zničil zbraň, není ta pravá cesta.
Když opomeneme chyby vzniklé použitím nesprávné (velké i malé) dávky prachu, ke kterým by prostě dojít nemělo, protože dodržování tabulkových navážek je prvním přikázáním přebíječe, je možno chybovat téměř ve všem, zápalkou počínaje, přes nevhodné nábojnice a nastavení špatného rozměrů hotového náboje (délky), až po použití nevhodné kombinace střela/prach.A nesmíme zapomenout na zbraň. Prvním krokem by totiž mělo být napodobení munice, se kterou naše zbraň spolehlivě funguje, zejména se to týká pistolí, revolvery jsou přece jen „odolnější“. Některé zbraně třeba nepřebijí náboje s jistým druhem střely a tím nemyslím jen jednotlivé typy zbraní od různých výrobců, ale i jednotlivé exempláře stejného typu. Pokud vám zbraň nefunguje s továrním střelivem tvaru komolého kužele (například), je sice možné někdy odladit přebíjený náboj pro konkrétní zbraň k vaší spokojenosti, ale to není práce pro člověka, který si k lisu zasedne poprvé. Takže prvním krokem bude přebíjet pro zbraň munici co nejvíce tvarově i výkonem podobnou té tovární, se kterou dotyčný exemplář zbraně spolehlivě funguje. To se týká jak tvaru střely, tak i její hmotnosti a výkonu náboje, který by se neměl od továrního pro začátek moc lišit. Pokud vaše zbraň s některými druhy střel u továrně vyrobeného střeliva nefunguje, nemá cenu s nimi začínat. Později se můžete pokusit pro ni vyrobit náboje se střelou, kterou chcete použít, nebo zjistit kde je chyba, ale ze začátku toho budete mít až nad hlavu.
Ačkoliv se dá přebíjet jakýkoliv náboj s Boxerovou zápalkou a dají se přebíjet i náboje se zápalkou Berdan, předpokládám, že začínající střelec se bude snažit o některou z těchto čtyř ráží: 9L, 38 Spec/357 Mag., 40 SW nebo 45 ACP. Ani u jednoho z těchto nábojů není přebíjení nijak složité, jen musíme zejména u oněch pistolových ráží dbát na to, abychom zbytečně nezmenšili spalovací prostor a tím nezvedli tlak nad bezpečnou hodnotu, zejména ráže 40 je na to citlivá. U revolverových 38/357 si zase musíme dát pozor na případné zdvojení dávky prachu, které by mohlo vést k nebezpečné havárii zbraně.
Komponenty, se kterými pracujeme, jsou čtyři: zápalky, prach, nábojnice a střely. Jejich kvalitu ovlivníme zejména tím, že prach a zápalky nakoupíme u osvědčeného obchodníka, který nám i dodá laborační tabulky od prachu. I když finanční úspora bude menší, klidně si pro prvních pár set nábojů nakupte úplně vše, včetně střel, snad jen nábojnice si našetřete a nasbírejte po střelnicích, ale i zde neváhejte vyřadit cokoliv, co vám bude připadat odlišné od normálu. Proberme to popořadě:
Zápalky: zde není téměř co řešit, zápalky nakupujeme u obchodníka, a pokud použijeme správný druh odpovídající zvolené laboraci, neměl by s nimi být problém. Volíme spíše osvědčené značky jako Remington, Fiocchi, CCI, Winchester. Obchodník by měl mít i tabulky, dle kterých lze zápalky co se výkonu a typu týče porovnat. Musíme si uvědomit, že zápalky pro magnumové laborace nebo puškové náboje bývají výkonnější a ze silnějšího plechu. To znamená, že taková zápalka může v normální zbrani udělat závadu, nebo i v případě nevhodného souběhu s typem prachu zvýšit tlak. Pokud zápalkujeme ručním zápalkovačem od Lee, můžeme mít problémy s malými pistolovými zápalkami Federal – jsou moc měkké a deformují se, ale zase je často používají sportovní střelci s „odladěnými“ spouštěmi, zejména revolveráři. Zápalky SB bývají někdy příliš tvrdé a při ne úplně správném usazení selhávají. Úplná katastrofa byla kdysi jedna série zápalek od PMC, i když neselhaly, prach ani nestačil pořádně zahořet. Takže nesnažme se zbytečně ušetřit pětník.
Nábojnice: i ty můžeme zakoupit v obchodě, nebo si našetříme vlastní. Našetření vlastních je nejlepší cestou, zejména pokud střílíme stále stejnou značku střeliva. Použitím jednoho druhu nábojnic, od jednoho výrobce, dosáhneme stejného zalisování střely a stejného spalovacího prostoru, výsledkem je přesnější a spolehlivější střelivo. Tato podmínka není limitní, ale je to prostě lépe udělat takto. Pokud jsme nábojnice někde sesbírali, pak nad nimi alespoň přejeďte magnetem a „odchytněte“ ty, které jsou z oceli. Zde se nemůžete spolehnout jen na vzhled, jsou i ocelové poměděné, či pomosazené nábojnice, které nesvědčí ani vaší zbrani, ani vašim přebíjecím matricím. Nábojnice očistím od hrubých nečistot a vypereme, v současné době jsou k sehnání levné pračky za cca 2 000 Kč, takže už není důvod zavazovat nábojnice do ponožek a pašovat je manželce do prádla. Po vyprání odstraníme zdeformované a prasklé kusy.Pokud se chystáme vyrobit střelivo co nejvyšší kvality protřídíme nábojnice i dle značky výrobce. Někdy není od věci okraje nábojnic odjehlit, ale většinou to není nutné. Pokud to jde zejména ze začátku roztřiďte nábojnice podle výrobce a provedení.Totéž je doporučováno, pokud vám záleží na přesnosti střeliva pro terčovou střelbu.Občas se stane že se mezi nábojnice 9L dostane nějaká podobná, třeba 9Br. Pokud si toho nevšimneme, vyrobíme náboj na první pohled odlišný od ostatních, který raději vyřadíme a delaborujeme. Můžeme se jej pokusit i vystřelit,ale pozor: Vzhledem k menší délce nábojnice nemusel dávkovač nasypat správnou (celou) dávku prachu… Jinak bych ke kvalitě nábojnic u nás dostupného střeliva neměl v zásadě připomínky, i když nedávno jsem narazil na problém s nábojnicemi Magtech v ráži 45LC, které se při přílišném rozhrdlení deformovaly. Naštěstí šlo nalézt kompromis a nastavit rozhrdlovací matrici tak, aby ještě šla zasadit střela a nábojnice se nebortila.Dle mých zkušeností dokonce platí že čím méně je ústí rozhrdleno, tím přesněji je střela usazena a je zmenšeno nebezpečí že bude zavedena nakřivo. Také nábojnice 38 Special a 357 Magnum stejné značky mohou dělat problémy a je lepší provádět odděleně usazení střely a zaškrcení.
Prach:. Pro začátečníka a běžné pistolové ráže většinou doporučím Accurate No. 5, i když se mnou nebudou mnozí souhlasit. Jsou prachy, které vyjdou levněji, takové, které méně špiní zbraň, nebo se kterými lze dosáhnout většího výkonu, či naopak jsou vhodnější pro terčové laborace, to je jistě pravda. ALE právě proto, že je „pětka“ jaksi průměrná, je odolnější chybám. Jistě že lze začít s většinou běžných prachů, můžete zkusit třeba nějaký Vectan nebo S 020-2 (který je jeden z nejlevnějších). Stejně nakonec budete hledat vhodný prach a budete experimentovat, než se rozhodnete, takže tu „pětku“ alespoň jednou zkusíte.
Střely: Pokud máme vlastní nábojnice, je střela nejdražší komponentou náboje. Proto mnoho střelců střely odlévá, ale to je na samostatný článek. Když to jen trochu půjde, začněte továrně vyráběnými celoplášti a stejně jako u nábojnic i zde se vyhněte pomosazené oceli, nemáte-li zbraň s polygonním vývrtem (Glock, HK). Kromě celoplášťů lze zakoupit střely olověné mazané, poměděné, poplastované či poteflonované. Ty ale zkuste až při výrobě příští série. Každopádně, malý magnet v kapse se při nákupu jak komponentů, tak i celé munice vyplatí ;-).
Konečně máme už vše pohromadě, a v tabulkách jsme si našli i vhodnou laboraci prachu. Pokud vyjdeme z tabulek Accurate, začneme doporučenou dávkou (později můžeme zvýšit až na max.), pokud použijeme prach Vectan, kde se v tabulkách udávají max. laborace, snížíme dávku asi o 15%. A teď to začíná být zajímavé, protože se dostáváme k nastavení celkové délky náboje. Pokud uděláme náboj příliš krátký, může se ve zbrani zaseknout nebo vzpříčit a zmenšením spalovacího prostoru dojde ke zvýšení tlaků a snížení přesnosti. Příliš dlouhý náboj se může také zaseknout,tentokrát „zakousnutím“ do přechodového kuželu vývrtu, pak dojde i k nedovření závěru a neodpálení výstřelu, následovaném zoufalým lomcováním se zaseklým závěrem zbraně. V tabulkách SAAMI nebo CIP udávaný max. OAL (max. délka náboje) nám sice řekne jakou délku bychom překročit neměli, ale rozhodně to není údaj jehož dodržení zajistí spolehlivou funkci zbraně.A ne vždy je dostupný údaj pro konkrétní typ střely . Já to dělám tak, že zkontroluji správnou délku náboje jeho vložením do komory (u vymontované hlavně). Náboj nesmí přečnívat zadek hlavně a tím zapříčinit nedovření závěru. Délku tedy nastavím právě tak, aby se střela vývrtu těsně nedotýkala. Vyrobím několik nábojů, sestavím zbraň, vložím náboje do zásobníku, namířím do bezpečného prostoru !!! (zde mám výhodu, bydlím sám), a pohybem závěru vyházím náboje. Nebo, pokud se na takovéto hrátky necítíte, vyrobte si tak tři-čtyři „sušilky“ bez zápalky a prachu a výše popsaným způsobem je „protáhněte“ zbraní. Znovu opakuji: Náboje by se neměly zaseknout během podávání, neměly by se „zakousnout“ do přechodového kuželu vývrtu a ani by neměly po cestě do komory utrpět deformaci, to platí zejména pro olovo. Takový by asi měl být pro začátečníka ten správný způsob nastavení celkové délky náboje. Pokud vše funguje, mohu si pak ony neaktivní náboje nechat jako etalon, nebo vlepit místo zápalky kus gumy a používat je při tréninku. Bude-li se zbraň i tak zasekávat, zkusím zkrátit délku náboje. Při použití střel nevhodného tvaru se může stát, že onu správnou délku pro konkrétní zbraň prostě nenajdu. Problémy mohou nastat u některých plastem potažených střel, je to divné, ale může se stát že se rozměry a tvar střely změní poplastováním natolik, že pro některou zbraň s nimi prostě použitelnou munici nevyrobíte. To se stává zejména u zbraní které mají rozměry nábojové komory a přechodového kužele na dolní hranici tolerancí. To samé platí i pro revolvery. U pistolových nábojů jsem se s tím setkal osobně u 9L, u revolverových u 38 spec. Ovšem tyto případy jsou velmi řídké, je možné že se jednalo o výrobní série střel s nějakou chybou která se od té doby nezopakovala. Nakonec můžeme jít vyzkoušet naše dílo na střelnici.
Vykonáno a funguje? Tak ještě zkontrolovat vystřelené nábojnice. Pokud je naše laborace slabá, je nábojnice silně očazena spalinami (i když ona No. 5 čadí sama o sobě). To znamená, že se nábojnice neroztáhla a málo těsní. Pokud zbraň spolehlivě přebíjí, nemělo by to teoreticky funkčnosti vadit, ale dle některých střelců to vede k vypalování komory žhavými spalinami. Zbraní s Revelliho drážkami v komoře, kde nábojnice schválně „plave“ ve spalinách, je velmi málo, snad jen MP 5 a jeho odvozeniny. To by se ale nemělo s doporučenou laborací stát, spíše nás to potká, až půjdeme s navážkou dolů, ve snaze zklidnit chování zbraně a zlepšit soustřel. Velká dávka prachu vede k deformaci zápalky a jejího lůžka, to pak znamená, že jsme náboj přelaborovali a musíme navážku snížit. Nic z toho nepozorujeme? Skvělé, takže si můžete začít „hrát“ s laborací či různými druhy střel. Pro začátek třeba nahradit celoplášťovou střelu levnější a k hlavni šetrnější olověnou, ať již mazanou, nebo s jinou povrchovou úpravou. Olověné střely, bez ohledu ne úpravu povrchu, by měly mít o 1/1000 inche větší průměr než předepsané celoplášťové. Záleží ovšem i na stavu vývrtu naší zbraně, střely, ať již koupené či doma vyrobené, můžeme upravit protažením kalibrovací matricí pro daný průměr nebo jich tak alespoň pár otestovat. Nastavíme navážku prachu tak, jak ji pro konkrétní typ střely v dané ráži doporučuje výrobce prachu, a můžeme jít zkoušet. Zde zdůrazňuji, že po střelbě olovem, bychom neměli bez vyčištění hlavně střílet plášťované střelivo, olovo pak „zažehlíme do vývrtu“. Takže si můžeme zastřílet třeba plášťovanými, pak vyzkoušet olovo a ihned vytěrák do ruky. Na stránkách MPI byl kdysi odstrašující příklad Glocka, jehož majitel dosáhl nečištěním zmenšení průměru vývrtu o 0.2 mm!!!. Výsledek je nasnadě, zbraň havarovala. Této chyby se nedopustíme a po střelbě zkontrolujeme vývrt hlavně. Pokaždé tam nějaké olovo bude, ale záleží kolik a kde.
Jsou-li zásahy v terči nepravidelného tvaru, znamená to, že se střela v drážkách hlavně“strhla“ a příčně rotovala. Zkusíme tvrdší střelu nebo menší navážku prachu, pokud se to bude dít dále i po snížení navážky pod úroveň, kdy je zbraň funkční, zkusíme změnit druh prachu nebo střelu z tvrdšího materiálu. Pochopitelně, že neměníme obojí najednou. Jen tak můžeme poznat, “kde udělali soudruzi chybu“, jak praví klasik. Když je například olovo máznuto v přední části vývrtu u komory, znamená to, že by bylo lépe použít buď méně, nebo pomalejší prach, (popřípadě tvrdší střelu), pokud je více znečištěn vývrt u ústí, je pravděpodobně rychlost hoření prachu v pořádku, jen je třeba dát jej méně, (když už nejde použít tvrdší střelu) a tak podobně.
Takto to vypadá složitě, ale praxe je jiná, prostě si koupíte krabičku olověných střel, určíte výše popsaným způsobem délku náboje a pak měníte navážku prachu, a pokud se vám nepovede dosáhnout požadovaných vlastností, zkusíte jiný prach. Nejlepší bude vytvořit si nějakou spolehlivou „základní laboraci“, se kterou budete střílet na střelnici nebo závodech. Po odstřílení si své tréninkové dávky si zkusíte vystřelit s vaší novou laborací a příště ji upravíte, až funguje k vaší spokojenosti. Pochopitelně že vždy měníte jen jeden komponent (prach/třela/zápalka), pouze tak poznáte která změna je a která není prospěšná.
Postup pro začátečníky přebíječe tedy v ideálním případě vypadá takto: Nejdříve použiji plášťovanou střelu, kterou napodobím v mé zbrani fungující tovární střelivo, poté se pokusím o totéž s olověnou střelou podobného tvaru na které si ověřím vhodnost kombinace tvrdosti slitiny a navážky/druhu prachu. A nakonec vyzkouším ze stejné slitiny třeba střely typu semiwadcutter nebo komolý kužel…
Ale ještě trochu velmi zjednodušené teorie by zde být mělo: Nejdůležitější údaj pro náboj je tzv. maximální tlak, což je hranice, kterou bychom neměli překročit, proto výrobce udává max. navážku pro určité druhy a hmotnosti střel, k nim doporučuje i vhodnou zápalku. Překročíme-li jí může dojít až k destrukci zbraně! Pokud nedodržíme minimální navážku, hrozí nám nestabilní hoření prachu a snížená přesnost, popřípadě dokonce i detonace místo hoření a také destrukce zbraně! Pak jsou zde vlastnosti prachů, které můžeme označit jako rychlejší/pomalejší, pokud se vrátíme k prachům Accurate No. 2-9, tak nejrychlejší je 2, nejpomalejší 9, která už je skoro na úrovni rychlých prachů puškových. Rychlejší prach je vhodný pro terčové, méně výkonné laborace, pomalejší naopak. Lehčí střela umožní dosáhnout kratšího a rychlejšího zpětného rázu, těžší střela může být přesnější a méně ztrácí energii na větší vzdálenosti. Když vám nejde o dosažení výkonu, (třeba kvůli major faktoru v IPSC), je použití rychlejšího prachu většinou vhodnější jak z hlediska přesnosti, nízkého úsťového tlaku, tak i ceny. Pokud se vám ale bude olovo strhávat, musíte sáhnout po pomalejším prachu. Zjednodušeně tedy, při redukci vlastností komponentů na kategorie: rychlý prach/pomalý prach a těžká střela/lehká střela dostanu tyto kombinace:
rychlý prach/lehká střela – vhodné na plinkink,(nenáročná střelba po mechanických terčích), ekonomická varianta pro střelbu pro radost, vhodné třeba i pro akční střílení tam, kde není předepsána minimální hmotnost střely (LOS).
rychlý prach/těžká střela – nízký úsťový tlak, vhodné pro terčovou střelbu a „lovení desítek“
pomalý prach/lehká střela – vysoký výkon, ale většinou nižší přesnost, doporučuje se použít větší zaškrcení a hrozí nepravidelný vývin rány, dle pokusů p.Klozíka, zveřejněných ve Střelecké Revui umožňují dosažení vysokého výkonu i z revolverů z krátkou hlavní. Dle mne na střelbu nejméně příjemná a obecně nejhorší varianta mimo speciální případy.
pomalý prach/těžká střela – vhodné pro „lovecké“ použití, některé IPSC laborace (MAJOR), pro zbraně vyžadující k bezchybné funkci vyšší úsťový tlak, (tedy některé „Gas Operation“ zbraně), zbraně s úsťovým kompenzátorem zdvihu, zbraně s větší délkou hlavně pro střelbu na větší vzdálenosti, třeba při použití „Lever Action“ zbraní na revolverové, nebo samonabíjecích karabin na pistolové náboje.
Úmyslně jsem psal o pistolovém střelivu, protože samonabíjecí pistole jsou obecně „mlsnější“, ale zde uvedené zásady platí i pro revolvery. Nemluvím o přebíjení puškových nábojů, zde začínám a tak tiše doufám, že mi v podobném duchu pošle nějaký článek o puškovém střelivu někdo z našich „ostrostřelců“. Přiznám se, že jsem schválně tento text ladil do „chyb“, skoro to vypadá, jako by přebíjení bylo chůzí přes onen příslovečný most úzký jako šavle „se strží po levici, peklem po pravici a andělem smrti za zády“ či jak to má být. To opravdu ne. Průměrně zručný člověk dovede vyrobit po několika málo nezbytných pokusech opravdu skvělé střelivo, které si s tím továrním více než nezadá. Tento článek je návodem jak chyby nedělat, a jak je identifikovat. Takže mnoho zdaru a střelbu bez závad.
Napsat komentář