Byl jsem vyzván, abych napsal něco o sdružení na ochranu práv vlastníků zbraní Lex. Začnu asi netradičně. Lex vydává svůj občasník – Věstník. V záhlaví je motto : Práva se nerozdávají, ale berou!
Je to bohužel smutná pravda a v oblasti zbraní dvojnásobná. Pokud by práva majitelů zbraní nikdo nehájil, touto dobou bychom měli asi anglický model a pod postelí by se krčila načerno držená vzduchovka. Rázně nakročeno už k tomu bylo.
Před více než deseti lety, někdy na jaře 1998, vyšel ve Střelecké revue článek, jmenoval se „Kdo se za nás postaví?“ a jeho autorem byl šéfredaktor Přemysl Liška. Naprosto přesně odhadoval, že vládní návrh zbrojního zákona se bude snažit drasticky omezit práva a možnosti majitelů zbraní a pokládal otázku, kdo se tomu postaví. Odpověď byla smutná. Když nikdo, bude špatně a ještě hůř. O zbraně přijdeme a budeme moci střílet leda tak prakem přes Vltavu.
Jsem člověk vcelku jednoduchý, ale pochopil jsem, že tohle není problém, který by moc zajímal většinu lidí a rozhodně se nebudou přetlačovat, kdo bude ten, co se za nás postaví. Tady se spíš s oblibou nadává v hospodě, práce už tak oblíbená není. A chránit práva kohokoliv, to je jenom práce.
Seznámil jsem se s vládním návrhem zákona a hned mi bylo jasné, že tohle mohl spáchat buď fanatický pacifista, nebo jurodivý paranoik. Návrh totiž obsahoval takové „perly ducha“, které hraničily se syfilitickou demencí. Vzpomínám si, že při žádosti o zbraň na osobní ochranu musel žadatel dokazovat, že je ohrožen víc než ostatní. Z logiky věci vyplývá, že ve státě pouze jeden může být ohrožen víc než ostatní, druzí jsou ohroženi méně. A takovými skvosty byl návrh doslova prošpikován.
Tehdy, ve své naivitě, jsem to považoval za projev endemického kretenismu. Až později, když jsem měl tu „čest“ seznámit se se špičkovými politiky, jsem pochopil, že je to ideální otevření prostoru pro korupci. „Chtěl bys holoubku zbraň? Ale vždyť jsi málo ohrožený. Jo, ty k tomu dáváš obálku? Kolik, že v ní je? Aha, jsi opravdu ohrožený dost. Zbraň dostaneš.“ Ne, že by politici na tom měli přímý zájem, úplatky pro ně končí šesti nulami, ale loajální podřízený se vždycky hodí. Kdyby náhodou něco. A ono vždy něco a to dost. Ale abych se vrátil k historii Lexu.
Na založení občanského sdružení musí být ze zákona tři lidi. Oslovil jsem Jirku Ottu, už tehdy českou legendu IPSC, a protože mi bylo jasné, že nás stát nepřivine na svá ňadra s láskou, nezahrne nás štědrými dary a chápajícím porozuměním, jinými slovy že nám bude házet klacky pod nohy a bez právníka se neobejdeme, požádal jsem JUDr. Janu Hubenou o pomoc. Byli jsme tedy tři, požádali jsme na MV o registraci a mé tušení ohledně vstřícnosti státu se vyplnilo. Stanovy nám třikrát vrátili pro samé „závažné“ důvody typu – odstavec měl být jinde, tečka nad i je málo tečkovaná atd. Já už bych to vzdal, ale paní doktorka byla ostřílená bojovnice se státem a tak dlouho MV otravovala, až nás zaregistrovali.
V té době nás potkalo další štěstí. Seznámil jsem se s panem Rudou Fulínem. To je další člověk, který si od státu nenechá nic líbit a na rozdíl od nás, tehdejších nováčků v oboru, on už upozorňoval na státní pitominy pět let. Byl a je to předseda Asociace výrobců a prodejců zbraní a střeliva. Sice se bil za výše zmíněné (bije se dodnes – divím se, že už za sebou nemá aspoň tři infarkty), ale ideu Lexu pochopil okamžitě. Seznámil nás s důležitými lidmi, upozornil na hlupáky, blbce a nebezpečné blbce a pomáhal, seč mu síly stačily. Mimochodem, dělá to stále. Až jednou bude státní vyznamenání Zlatého Lexu s lipovými ratolestmi, Ruda ho musí dostat jako první. A pro nás začala práce.
Už si opravdu nevzpomínám, co jsme všechno podnikali, ale bylo toho dost. Pár událostí mi ale v mé cedníkovité paměti zůstalo. Například petice proti vládnímu návrhu zákona. To byla velmi podařená taškařice. Ale ne z naší strany.
To bylo tak. Petici jsme umístil,i kde se dalo, a sháněli pod ní podpisy. Donesli jsme jí i do obchodů se zbraněmi a když jsme si pro ní přišli, odpověď byla jak přes kopírák. Už před vámi tady byli nějací slušní pánové, řekli, že jsou z Lexu a petici i s podpisy si odnesli. Ale i tak jsme sebrali 10.000 podpisů, petici dali na petiční výbor a tehdejší premiér Zeman se s ní musel tak jako tak zabývat. Tomu, že jsme byli vnímáni jako veš v politickém kožiše, nasvědčuje i výrok tehdy sloužícího ministra vnitra, kterému jsme i s pomocí jiných shodili už třetí návrh zákona. Prohlásil, že Baudyš a Gibson by měli mít zakázán přístup k Parlamentu na vzdálenost Karlova mostu. On to tak určitě nemyslel, jistě nás měl moc rád.
Čímž jsem se dostal k další šťastné volbě a to volbě Ing. Baudyše za prezidenta sdružení. Po celou dobu trvání Lexu se stále musíme stýkat s politiky. Já diplomat opravdu nebyl. Už se to poněkud zlepšilo, ale nebýt Ing. Baudyše, mnohá jednání by asi dopadla hůře. On totiž dokáže i naprostou hovadinu jakéhokoliv politika otočit tak, že to pro nás vyzní dobře a politik má dojem, že je to vlastně jeho nápad. A že už jsme navštívili ministry, poslance, senátory a bůhví koho ještě.
Vzpomínám si na jednu příhodu, která dokumentuje, jaký je Ing. Baudyš diplomat. Zašli jsme jednou na večeři do restaurace, kde se ceny nechtěly opičit po hotelu Waldorf Astoria a jídlo bylo vždy dobré. Jenže ten den buď měl kuchař dovolenou, nebo své dny (i muži mají své dny), prostě nebylo to k jídlu. Přišla majitelka restaurace, před Ing. Baudyšem se zlomila v pase (přede mnou se nikdy nikdo v pase nezlomil, leda tak shnilý smrk při vichřici) a ptala se „Jak vám chutná, pane ministře?“ Já zase jako bych byl vzduch. Na truc jsem chtěl poznamenat něco jako, že je to chutí něco mezi ohřátou psí konzervou a spařeným hubertusem, jenže Tonda mě předešel a já viděl rozdíl mezi diplomatem a pohůnkem. Diplomat Baudyš odpověděl, „Je to dobré, takové teplé“. Málem jsem spad pod stůl.
Víte co má dnešní Lex, kromě jiného, společného s tehdejším Lexem ? Je to ta nutnost stýkat se s politiky, protože oni rozhodnou, jestli zákon bude takový nebo makový. U těch politiků bych se rád na chvilku zastavil. Za tu dobu jsem jich řádku poznal. Na našich začátcích nebyli politici tak jasně vyprofilovaní. Třeba pan Koháček, tehdejší poslanec ODS a zpravodaj zákona, byl opravdu pracovitý a ochotný naslouchat a uvažovat nad argumenty. Již tenkrát mnoho takových nebylo.
Ale dnes? Je příznačné, že pan Koháček už poslancem není. Poslanci už jsou jasně vyprofilovaní, je to vlčí smečka. Chovají se zcela pragmaticky. Pracují pro blaho těch, co je platí. Kdysi jsem věřil, že je platíme my, občané tohoto státu. Omyl! My jim, tedy přímo, výplatou, dáváme nanejvýš jakési kapesné. Protože skutečné peníze jim dávají ti, kterým přihrají ten či onen kšeft. Jsou to taky naše peníze, jen protečou firemní kasou, ale je to stále ze státního, tedy i z mého. Platit si vlastně dvakrát takový šancajk jako je Parlament, Senát nebo vláda, to si teda dopřávám sakra luxus. Pěkně to definoval pan senátor Dryml. „Nejsem žádný svatoušek, ale jde o to aby tam pro ty lidi taky něco zbylo „. K tomu není co dodat.
Ale nepleťte se, Dryml není výjimka, je to jen pravidlo na které to prasklo. Jestli je někdo pravý, levý, rudý nebo různobarevný, je to jedno. Ideologie je jediná – peníze. Peníze rovná se moc. Moc znamená další peníze. Proč ale říkám takové samozřejmosti? Protože v tomto prostředí uhrát dobrý zákon je poměrně dřina. O přístupu sdělovacích prostředků se dá říci totéž. Už je nás slyšet i vidět podstatně víc a novináři si už zdaleka nedovolí tolik tvrdit nehoráznosti o majitelích zbraní jako dřív, protože ví, že by vyvolali okamžitou odezvu, která by je usvědčila z diletantství. A to by jejich nadřízení asi ne moc rádi slyšeli a četli. Za tím je spousta práce. A práce není žena, neudělá se sama. A pokud čtete tyto řádky a máte zbraň, mohlo by vás napadnout, že být v Lexu, bylo by nás na tu práci víc, nebáli bychom se vlčí smečky nic. Čím víc nás bude, tím menší bude pravděpodobnost, že o zbraně přijdeme.
Závěrem bych rád připomenul jeden slogan, který jsem četl ve starém čísle Guns and Ammo. Kde se vláda bojí občanů, tam je demokracie. Kde se občané bojí vlády, tam je tyranie.
Všem, kdo dočetli až sem, děkuji za pozornost.
Napsat komentář