I tak by mohl skončit nejeden případ nutné obrany. V současně nastavené legislativě naší republiky to obránce nemá jednoduché, nemluvě o případech obranného použití zbraně a jejich obrovské medializaci. Připomeňme si například střelbu v Tanvaldu, pražských Modřanech nebo Chotěbuzi. Ať už byl konečný výrok soudce jakýkoli, všichni obránci byli nuceni podstupovat vleklé soudní martyrium s nejistým výsledkem, zato spolehlivým dopadem na osobní život a kariéru. Pojďme se tedy podívat na problematiku nutné obrany podrobněji.
Trestní zákoník definuje nutnou obranu jako: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“. Další definice nalezneme v přestupkovém právu a občanském právu. Zajímavou novinkou platnou od 1. 1. 2014 se stává také §14 nového Občanského zákona, který definuje také termín „Svépomoc“. Tento se bude hodit zejména pracovníkům bezpečnostních agentur. Praktický účinek se však ukáže, až se uklidní chaos ve výkladu, který nový OZ přinesl.
Nutno podotknout, že bez ohledu na to, který zákon aplikujeme, má obránce na svou obranu ze zákona právo. To jestli, a jak, se bude bránit je zcela na jeho svobodném rozhodnutí. Obecně platí, že obrana by měla být adekvátní způsobu útoku. Naštěstí už i české soudnictví v ojedinělých případech začíná chápat, že pro odvrácení útoku je zapotřebí síla větší, než je páchána. U slabší obrany dostaneme nakládačku, u stejné se budeme s útočníkem kočkovat do rána. Každý zločinec, který má všech 5 pohromadě dobře ví, že pro úspěch akce musí svojí oběť překvapit. Proto má oběť jistě spoustu času přemýšlet o tom, jakou silou by se měla překvapivému útoku adekvátně bránit. Nemůžeme se tedy divit, že hlavní roli v rozhodování o výstřelu hraje spíše pud než rozum. Nehledě na průběh utkání o výsledku stejně rozhodne třetí, nezúčastněná osoba. V prvním kole je to státní zástupce, který buď podá nebo nepodá obvinění. V případném druhém kole je to soudce místního soudu. Tak nebo tak se obránce i bez toho, aby požádal o napadení, vystavuje riziku zdravotní újmy a navíc rozhodnutí nezúčastněného pacifisty v roli předsedy senátu, který u procesu prohlásí že „Mě se zbraně nelíbí“, jak se stalo u případu střelby v Krušných horách v roce 2006. Řešením pro zmírnění dopadů následků je tedy pověsit colt na hřebík a doufat, že bude útočník něžný. A nebo vědět, že to s coltem umím natolik, že jsem schopen zachovat chladnou hlavu v každé situaci a respektovat zákon o nutné obraně. Chráním tím sebe a hlavně minimalizuji dopady na všechny blízké, které stejnak zasáhne další vyšetřování. Můj názor je však takový, že je lepší být souzen jedním, než nesen čtyřmi. Otázkou tedy zůstává, je vůbec možné obranné reflexy objevit a správné reakce na podobné situace natrénovat?
Pokud pomineme výhodu státních ozbrojených složek, které cvičí se značkovacím střelivem FX, pak prostý občan do dnešních dnů moc možností neměl. Zodpovědnější jedinci mohli standardně “sušit“ doma nebo na střelnici a v kritické situaci se poté spoléhat na svůj naučený dril a trochu toho štěstí. V lepším případě se v okolí odehrávají obranné střelby známé pod zkratkou LOS (Lidová Obranná Střelba). Nevýhodou této soutěže je fakt, že útočník je papírový, nepřepadne ze zálohy, neklade aktivní odpor a tak dále.
Všem střelcům doufejme svítá na lepší časy. Poznat své vrozené reflexy a vyhnout se soudním tahanicím se vyplatí. A nejen jim. Dle vyjádření autorů projektu je prožitek užitečný také těm, kteří o pořízení palné zbraně na svoji ochranu byť jen uvažují. H.A.D.E.S dá možnost v předstihu okusit, jaké všechny povinnosti, odpovědnost a morální dilema jsou se zbraní spojena. Ve výsledku se tak může ukázat, že palná zbraň není pro každého dobrá volba a rozhodne se pro jiný druh obranného prostředku. Doufejme, že pomalu bude ubývat smutných životních příběhů obránců se zbraní.
Napsat komentář