Přebíjení kulového střeliva

Výroba ostré munice z použitých nábojnic je poměrně oblíbená hlavně z důvodu úspory finančních prostředků. My se v tomto článku Petra Lederera podíváme na to, co všechno budeme k přebíjení potřebovat, na co je potřeba dát si pozor a jak při přebíjení správně postupovat.

Sincitimanův úvod

Někdy je zbytečné, snažit se spáchat něco, co někdo jiný už dávno udělal lépe. Už v době kdy vyšla recenze lisů, jsem byl požádán o článek na téma přebíjení, ale věděl jsem že na webu je o tomto tématu napsáno už dost. Proto jsem rád že mi uživatel Leda povolil použít jeho text ohledně přebíjení kulového střeliva. V textu jsem udělal jen minimální změny (třeba někde náhrada slova kule, slovem střela), tam kde jsem se odchýlil od původního textu, jsou moje vsuvky a komentáře jednoznačně uvedeny.

O co vlastně jde?

Přebíjení nábojů je výroba ostré munice z použitých nábojnic (nejčastěji) – takto se to dá stručně pojmenovat. Úspěšnou výrobu musíme však postavit na kvalitním základě, aby se také stala výrobou bezpečnou. To je také věc, kterou musíme mít stále na paměti – náboj, který vyrobíme, musí být bezpečný – a to za všech okolností.

Stále se vedou spory o kvalitě (resp. nekvalitě), popř. bezpečnosti (tzn. nebezpečnosti) přebíjeného střeliva. Tyto dva mýty lze vyvrátit pouze precizní prací, která musí už sama o sobě respektovat bezpečnostní pravidla a na jejímž konci je kvalitní a bezpečný náboj, který si nezadá s nábojem továrně vyrobeným a který ho co do přesnosti ve většině případů dokonce předčí. Toho docílíme pouze výběrem kvalitních komponentů zpracovaných na kvalitním zařízení.

Teprve pak můžeme říci, že produkujeme dobré střelivo za dobrou cenu. Ano – to jsem dosud nezmínil. Přes počáteční, poměrně nemalé investice do zařízení k přebíjení střeliva, bude mít tato činnost velice pozitivní vliv na konečnou cenu námi vyrobeného náboje. Obecně platí, že čím je továrně vyrobený náboj dražší, tím více se vyplatí jeho přebíjení. Ale už u relativně levných nábojů, jako např. 9 mm Luger, lze bez problémů dosáhnout 50% úspory. U nábojů dražších (např. .45 ACP) je úspora mnohem větší – až 70%, tzn. že jsme s výrobní cenou někde u 30% ceny náboje továrního.

No nestojí to za to ?????

Jak začít

V první řadě si musíme ujasnit několik věcí:

• kolik a jakých nábojů chci přebíjet (např. za měsíc)
• jestli chci přebíjet jednu nebo více ráží
• jaké jsou mé finanční možnosti

Největší chybou začínajícího přebíječe je chtít za každou cenu ušetřit – a to i na samotném zařízení. To se může v mnoha případech vymstít několika způsoby. Jednak v touze pořídit “to” za co nejnižší cenu můžeme nakoupit nekvalitní zařízení, které nás záhy “opustí” a my budeme nuceni investovat do opravy nebo nákupu nových dílů, popř. do úplně jiného stroje. A jednak, a to je hodně časté, pořídíme zařízení, jehož kapacita nám záhy nebude stačit.

Proto je nanejvýš moudré pořídit rovnou zařízení, které svou kapacitou zdánlivě převyšuje naše prvotní potřeby, nebo se dá postupně dovybavit směrem ke zvýšení výkonnosti. Vše pochopitelně v rozumných mezích, asi nemá smysl pořizovat profesionálně vybavené lisy Dillon nebo Hornady za 50 – 80 tisíc kč, když střílím 300 nábojů měsíčně. Ale pokud investuji např. do poloautomatu Dillon či RCBS v relaci kolem 20 tis.kč, tak toho určitě v budoucnu nebudu litovat.

Tak a teď jsem se dotknul několika názvů a cen. Nechci, aby to bylo v této fázi příliš zavádějící. Postupujme proto systematicky. Začnu popisem komponent potřebných k výrobě náboje a pak přejdeme k popisu vlastních zařízení k výrobě munice.

Komponenty potřebné k výrobě náboje

Začneme u nábojnice. Její výběr zásadně ovlivní kvalitu i konečnou cenu náboje. Nejideálnější je posbírat vystřílené nábojnice na komerční střelnici – většinou proti tomu nic nemají, bývá však zdvořilé se zeptat střelců, zda jim nevadí, že po nich „hylzny“ posbíráte. Může se stát, že také přebíjejí a je vrcholem neslušnosti nábojnice krást někomu za zády.

Tímto způsobem lze získat nábojnice nejčastějších ráží do krátkých zbraní, především pistolové 9mm Luger (Para), 9 mm Br popř. 9 mm M(pozor na záměnu) a revolverové 38 Special a 357 Magnum. Už při sbírání dáváme pozor, zda nábojnice není zdeformovaná (pošlapaná) nebo dokonce prasklá. Většinou takto získáme kvalitní, jednou vystřelené nábojnice, které v případě krátkých zbraní lze přebít 15x až 20x. Hranice opotřebení je daná jednak fyzickým zničením nábojnice(většinou prasknutím), jednak opotřebením lůžka zápalky, která v něm pak dostatečně nedrží a může i vypadnout. To pochopitelně vede k závadám a o takovém střelivu nelze mluvit jako o kvalitním a bezpečném.

Používáme výhradně mosazné nábojnice, ocelové – lakované nebrat.

Zároveň je dobré dávat pozor na to, aby sbírané nábojnice měly zápalku typu BOXER, tzn. měly jednu poměrně solidní zátravku. U některých nábojů, především 9 mm Luger ze starších zásob nebo původně určených pro ozbrojené složky, se mohou vyskytovat zápalky typu BERDAN, které mají zátravky dvě, zápalka nemá vlastní kovadlinku a starou zápalku nelze odstranit běžně používanými přebíjecími nástroji.

Pokud přebíjíme ráže, které se na střelnicích ve větším množství nevyskytují, jsme odkázáni na jejich zakoupení, popř.jejich výrobu z nábojnice jiné pomocí rekalibračních přípravků– tomu bych se však v této chvíli věnovat nechtěl.

Na cenu nábojů má pochopitelně pozitivní vliv, pokud nábojnice zadarmo posbíráme po zemi na střelnici.

U puškových nábojů je to trochu složitější, jednak se na střelnicích většinou ve větších množstvích nevyskytují, jednak se u nich projevuje “prodlužovací” jev, takže jejich rekalibrace je trochu složitější – toho bych se dotknul později, ale jen okrajově, v této fázi to je trochu nad rámec mého snažení.

Dalším prvkem, který nutně potřebujeme je střela, tedy kule (neboli koule, v některých případech i “knedlík”). Střely lze jako ostatní komponenty zakoupit v příslušném specializovaném obchodě. Na výběr je celá řada běžných ráží, tvarů a vah. Zde narazíme na první zdánlivý problém – a to jsou váhové jednotky. Veškeré váhy se díky převzetí technologie z amerického kontinentu uvádějí v anglosaských jednotkách – a to grainech (gr). Nelze zaměnit s gramy (g), neboť vzájemný poměr těchto jednotek je přibližně šestnáctinásobek – tedy 1 gr (grain) je cca. 1/16 g (gramu).

Přesněji : 1 gr = 0,0648 g a tedy 1 g = 15,43 gr.

Problém je to zdánlivý, neboť veškeré tabulky a váhy pro přebíjení jsou vedeny v těchto jednotkách. Na to si prostě musíme zvyknout.

Vraťme se tedy k vlastní střele. Můžeme je rozdělit na střely plášťované a olověné. Ne že by plášťované střely nebyly olověné, ale olověnou střelou rozumějme střelu ulitou z olova a mazanou např. voskem do drážek.

Zabývejme se střelami olověnými, které si navíc můžeme i odlévat sami.

Asi nelze obecně doporučit žádný tvar jako jediný optimální. Záleží na určení náboje. Do určité míry lze říci, že např. pro terčovou munici se výborných výsledků dosahuje např. u revolverových ráží se střelou typu wadcutter (WC), tj. ve tvaru válečku. Tato střela svojí hranou precizně prosekne díru v terči a její letové vlastnosti jsou také velmi dobré – to prokázal dlouhý čas používání střel tohoto typu. Dále existují střely ogivální (RN) – tj. běžného polokulovitého tvaru. Následně jsou hojně využívány střely ve tvaru komolého kužele (CN, CNBB), popř. komolého kužele s prosekávací hrankou – tzv.semiwadcuttery (SWC).

Je potřeba odkoukat, co používá okolí a vyzkoušet tvar a váhu, která bude sedět mě a mé zbrani. Doporučil bych začít přibližně u váhy střely, jakou používá tovární munice a pak dle potřeby jít do vah odlišnějších. Pro terčovou munici jsou třeba výhodnější střely těžší, které letí pomalu, zbraň však může mít zase větší zdvih a vývin rány je celkově pomalejší – to je zase nevýhodné u akční střelby.

Odlévání střel je kapitola sama pro sebe. Je to do značné míry alchymie, v zoufalých situacích hraničící s litím kulí za úplňku či naopak bezměsíčné noci a vzývání temných sil. Je to opět nad rámec běžného popisu. Vybavení je pochopitelně k dostání ve specializované prodejně, olověná slitina také, jako výhodnější se však ukazuje použití olověných závažíček na vyvažování kol automobilů (použitých), které lze získat v pneuservisu. Jejich “tvrdost” je vyhovující a ve většině případů nevyžaduje další legování např.tiskařskou liteřinou. S litím střel nemám zatím větší zkušenosti, proto bych popis a rady nechal na dobu budoucí. (To později Leda doplnil, viz níže.)

kokila k lití střel

Již jsem se zmínil o tom, že olověné střely jsou “mazané” – např. voskem v drážce. Tyto drážky může mít kule jednu, dvě i tři, dle délky válcové části. Prakticky to má význam skutečně jako mazadlo při pohybu střely hlavní, mělo by to i snížit natavení kule vlivem tření.

Plášťované nebo teflonované střely mazadlo nepotřebují.

Přejděme k zápalce neboli “kapslíku”, jak říkali naši dědové. Tu opět zakoupíme v příslušném obchodě. K dispozici jsou zápalky od různých výrobců obecně přibližně 4 – 5 typů :

Pistolové – malé, pistolové – velké (oboje pak i ve verzi pro “magnum”), puškové – malé a puškové – velké. Pokud jsem na nějaké zapomněl, tak se omlouvám. Liší se především průměrem a následně i množstvím zápalkové slože – magnum je silnější, větší množství prachu tak lépe a stejnoměrně vyhoří.

Zápalky jsou typu BOXER a BERDAN. K přebíjení používáme zápalky typu BOXER, které mají vlastní kovadlinku a které lze snadno přes zátravku po použití vypíchnout z nábojnice jehlou v příslušné matrici přebíjecího lisu. Ne že by se BERDANy nedaly přebíjet, je to však o trochu složitější postup (vyžaduje to i speciální nástroje) a v praxi se to příliš nedělá, obzvlášť jsou-li k dispozici nábojnice dané ráže se zápalkou boxer.

Opět nelze obecně doporučit, jakou zápalku použít. Je dobré se řídit doporučením výrobců, pro jaké určení jaký typ zápalky použít. Lze sice použít místo malé pistolové (SP – small pistol) třeba malou pistolovou – magnum, ale je diskutabilní, zda to má význam. Magnum je navíc dražší. Naopak použití SP zápalky v munici 357 Magnum bych vyloženě nedoporučil, malé množství zápalkové slože SP by nemuselo stačit ke stejnoměrnému vyhoření poměrně velké navážky prachu zmíněného náboje. Tolik krátce k zápalce.

Poslední komponentou je střelný prach, ve většině případů bezdýmý, pouze u některých historických, převážně westernových ráží, prach černý.

Prachů je na trhu opět celá řada. Jak vybrat ten pravý ?? Především je třeba se podívat, co nabízí můj obchod a pokusit se vybrat ze sortimentu v mém okolí. Většinou se bude jednat o prachy Accurate tuzemské výroby. Nicméně nic nám nebrání používat např. velmi kvalitní francouzské prachy Vectan. Obzvlášť Vectan BA9 nebo SP2 jsou vhodné pro většinu středních ráží krátkých zbraní.

Ke každému typu prachu existují laborační tabulky výrobce, který v nich uvádí, jaký typ prachu doporučuje pro jednotlivé typy a ráže nábojů. To nelze zcela podceňovat, neboť jednotlivé prachy se mohou velmi podstatně lišit jak gramáží, tak rychlostí hoření. Co se týká gramáže prachu, tak v zde se dá experimentovat jen potud, kdy se daná prachová navážka „vejde“ pod kuli. Nelze akceptovat slisování prachu kulí.

Každopádně bych doporučil držet se pro začátek tabulek, a to i v ohledu určení pro typ náboje. Určitě není např. vhodné používat puškový prach v nábojích do krátkých zbraní. Je nezbytně nutné se držet i údajů pro maximální a minimální laboraci, přes tyto údaje by jste se v žádném případě neměli dostat.

Pozor musíme dát na rychlost hoření. Obecně platí, že střelné prachy dělíme na rychle hořící, středně rychle hořící a pomalu hořící. Dále pak podle tvaru částic např. na destičkové nebo vločkové (nejsou příliš vhodné k přebíjení, hůře “tečou” v dávkovači), sférické (nejčastěji používané), popř. granulované.

Pomalu hořící prach je použitelný pro olověné střely, počáteční impuls udělený střele a následné zrychlení nezpůsobí stržení střely ve vývrtu a tím její destabilizaci. Rychle hořící prach použijeme pro střely plášťované. Uvedené nelze však příliš zobecňovat, v některých případech to nemusí zcela exaktně platit, záleží na tvaru a tvrdosti střely, strmosti stoupání vývrtu apod.

Dále můžeme prachy rozdělit na jednosložkové a dvousložkové. Dvousložkové prachy mají ve většině případů rychlejší hoření (také neplatí vždy) a vyznačují se menším vývinem spalin (menší kouřivost, méně znečištěná zbraň)

Obecně platí, že střelné prachy jsou látky škodlivé zdraví, proto je na místě zvýšená opatrnost při práci s nimi. Kromě tak samozřejmých věcí jako je zakázaná manipulace s otevřeným ohněm – tedy i kouření (to snad dojde každému myslícímu člověku) je poměrně rizikové i např.jíst při práci.

Pokud se budeme řídit doporučením výrobců, tak rozhodně nic nezkazíme, v počátcích bych vám to přímo i nařídil.

Něco k laboračním tabulkám střelných prachů

Zde výrobce uvádí doporučené maximální laborace prachu pro danou ráži a váhu střely. Obecně tedy platí, že s vyjímkou extrémních případů bychom k tomuto údaji neměli dojít. Doporučuje se začít s navážkou prachu na cca. 80% hodnoty uvedené v tabulce. Tam se většinou pohybuje rozumná laborace. U terčových nábojů je naopak výhodné jít ještě níže , stačí, když kule “doletí rovně k terči a za ním spadne na zem”. To lze s úspěchem aplikovat u revolveru, ne tak u samonabíjecí pistole, kde je na velikosti zpětného rázu, tj. laboraci náboje, přímo závislá funkce zbraně. U pistolového náboje musíme skončit tam, kde ještě zbraň spolehlivě funguje – tzn. vyhazuje nábojnice bez jejího vzpříčení ve výhozném okénku.

Vše řečené platí pochopitelně v rámci „rozumných“ mezí. V tabulkách většinou najdete i údaje o laboraci minimální. Pod tuto mez se také nedoporučuje jít, neboť malé množství prachu nemusí stačit k úplnému vymetení střely z hlavně. Následný výstřel do takto „ucpané“ hlavně mívá v lepším případě za následek její zničení. U nábojů původně zkonstruovaných pro černý střelný prach (western) může vést malá navážka dokonce k detonaci a havárii zbraně.

Totéž platí o dvojnásobné nebo nulové dávce prachu. Obojí je téměř stejně nebezpečné. Co způsobí dvojnásobná dávka prachu u výkonné ráže, to si jistě každý umí představit. Při rutinní práci na víceoperačním lisu se to klidně může stát a pokud přebíjíte náboj s velkým spalovacím prostorem (např. 45 ACP nebo 357 Mag), nemusíte si toho všimnout – dvojitá dávka se tam u prachu s větší gramáží (tedy větší hmotností při stejném objemu) klidně vejde. Opačný případ, tedy nulová dávka prachu, je také velmi nepříjemná. Opět k tomu může lehce dojít při rychlé práci na poloautomatu. Je tedy nezbytně nutné pečlivě kontrolovat přítomnost a množství prachu během práce, do nábojnice se musíme před usazením kule vždy podívat. Sám mám na lisu připevněnu malou lampičku, abych na vše lépe viděl. Odpálení samotné zápalky vyvine většinou tlak dostačující k tomu, aby se střela přemístila na počátek vývrtu hlavně. U samonabíjecích pistolí se většinou další náboj za takto uvízlou střelu už nevejde, ale je to věc zcela náhodná. U revolveru nebývá problém odpálit následující ránu. Opět v lepším případě dojde k destrukci zbraně.

Zkrátka věnujme práci maximální pečlivost.

Tabulky nám dále uvádějí hodnoty (opět maximální) úsťového tlaku. Na tuto hodnotu má kromě prachové navážky vliv i velikost spalovacího prostoru. Proto je nezbytně nutné dodržovat i minimální celkovou délku náboje – tzv. O.A.L.. Hlubší zatlačení střely má za následek zmenšení prostoru nad prachovou náplní a tím nárůst tlaku, který u hodně „plných“ nábojů může být docela dramatický (např. 9mmLuger má spalovací prostor relativně malý). Kritické to může být zejména u ráže 40SW.

Další obecná pravda, kterou si musíme vrýt do paměti, je pravidlo nepřímé úměrnosti.

Platí, že pokud vycházíme z dané navážky prachu pro danou váhu střely, tak pokud použijeme střelu těžší, musíme navážku prachu přiměřeně snížit a naopak. To samozřejmě u stejné ráže a typu prachu. Často se setkávám s “logickým” vývodem zcela opačným. To může mít i tragické následky. Slovem přiměřeně míním interpolaci mezi hodnotami uváděnými v tabulkách – často tam své střely prostě nenajdete, ale interpolací z okolních údajů se to dá odhadnout. Při delších zkušenostech je přípustná i méně smělá extrapolace…)))

Přípravné práce

Praní nábojnic

Velmi důležitou přípravnou procedurou je vybraní použitých nábojnic (máme-li nábojnice nové a nepoužité, tak to pochopitelně můžeme napoprvé vypustit). Účelem je zbavit nábojnici kromě písku ze země a jiných nečistot především zbytků spalin. Způsobů je několik, zastavil bych se u dvou extrémů, které se nejčastěji používají.

1. mokré praní

Dá se říci, že je to nejpoužívanější způsob mezi chudými přebíječi. Základní princip je jednoduchý. Nábojnice, nejlépe jedné ráže, aby se do sebe nezapasovaly, se nasypou do plátěného pytlíku (osvědčená je zašitá nohavice od džínsů), ten se dobře zaváže nebo i zašije a přihodí se prát do automatické pračky třeba k montérkám nebo tmavému prádlu (ne k bílému – to by vás mamina nepochválila). Zásadní věc je vyndat nábojnice před použitím aviváže, ta je docela ošklivě zadělá – po uschnutí je na nich povlak a hýří duhovými barvami.

Vyprané nábojnice sušíme nejlépe ve starém pekáči na kamnech (ideální jsou rozpálené akumulačky) nebo na sluníčku (v létě). Po důkladném vypečení nebo uschnutí (nejméně po noci na kamnech, jinak tak 14 dní např. na skříni, ale to by měly být proschlé – mohou chytit rez od pekáče) jsou nábojnice připravené k použití.

Pokud vám mamina nadává, že dáváte do pračky svinstvo (u některých žen to může vyvolat hysterickou reakci), tak neházejte flintu do obilí. Obdobný postup, který můžete použít, je trochu pracnější, ale také hojně používaný. Chce to větší PET láhev – tak 3 – 5 litrů, jde o to, aby měla široký uzávěr – nábojnice se lépe sypou dovnitř i ven. Nasypte tedy nábojnice do PET láhve – tak maximálně do 1/3, aby měly místo na protřepání. Přisypte asi polévkovou lžíci prášku na praní, nalijte do poloviny vodou – klidně horkou – uzavřete láhev a třepejte a třepejte …… jak dlouho máte chuť, ale aspoň 15 minut. Před tím je dobré nechat nábojnice pár hodin namočené v tom nálevu. Potom důkladně několikrát propláchněte a dejte sušit.

Někdo jako nálev nepoužívá prášek na praní, ale opravdu octový nálev, třeba z okurek. Kyselé prostředí úspěšně uvolní zbylé spaliny. Já s tím mám však zkušenost, že se kyselina negativně podepíše na zabarvení mosazi nábojnice.

2. suché praní

Suchý způsob praní je preciznější a rychlejší. Potřebujeme k němu však speciální vibrační pračku, kterou si musíme buďto vyrobit nebo koupit – cena začíná někde u 3.000,- Kč.

Princip je jednoduchý:

Pračka je vlastně nádoba, která velmi rychle vibruje. Kromě nábojnic je v ní přisypána leštící směs, která se nejčastěji skládá z drcených slupek ořechů (někdy i kukuřice). Ostré slupky pak nábojnice pohybem vydrbou do zářivého lesku – a to i uvnitř. Přidáme-li malinké množství sidolu, je to lesk jako blesk. Pro usnadnění vyndání nábojnic a jejich oddělení od slupek je často používáno jakési síto – velký cedník s velkými oky, kterým však nábojnice neprojdou.

Při suchém praní pochopitelně odpadá pracné a někdy i problematické sušení.

Kalibrace a mazání střel

Pokud si sami odléváme střely, nevyhnutelně je musíme zkalibrovat a namazat jejich drážky voskem nebo tekutým lubrikantem (některé typy střel z kokil LEE). Kalibrací střely rozumíme její protlačení kalibrem na lisu – zajistíme tím přesně definovaný průměr kule. Zároveň lze na stejném lisu i střelu namazat voskem do drážky (např. mazací lis RCBS).

Tekutým lubrikantem LEE mažeme střely speciálně pro to určené – mají četnější a jemnější drážky, někdy i ve tvaru vlnovek. Lze to provádět bez speciálního lisu, kalibrovat můžeme na běžném přebíjecím lisu pomocí kalibru a protlačovacího trnu.

U většiny kupovaných střel není kalibrace nutná, avšak chceme-li vyrobit střelivo co nejpřesnější, tak rekalibrací rozhodně nic nezkazíme – střely menšího průměru vyřadíme, větší zkalibrujeme.

Odzápalkování

Používáme-li jednooperační přebíjecí lis (viz dále), je vhodné před vypráním nábojnice odzápalkovat, tj. zbavit je staré zápalky. (Sincitiman: Podle mých zkušeností to je naopak, ale záleží na názoru každého člověka). Provádí se to vypichovací/kalibrovací matricí na přebíjecím lisu. Nábojnice se lépe vyperou i v zátravce. Lze to však doporučit pouze v případě malého znečištění nábojnic, jinak můžeme brzo odepsat matrici, která kromě vypíchnutí zápalky nábojnici i zkalibruje do původního tvaru (následkem tlaku při výstřelu se nábojnice mírně nafoukne). Osobně to právě z důvodu možného poškození zmíněné matrice příliš nedoporučuji.

Zápalkování

Poslední přípravnou operací při použití jednooperačního lisu je ozápalkování nábojnice. K tomu slouží různé ruční zápalkovače různého provedení. Osobně považuji za nejpovedenější princip zápalkovače RCBS s trubicovým zásobníkem zápalek.

Vlastní přebíjení

Tak konečně se dostáváme k vlastnímu přebíjení nábojů. K tomu budeme potřebovat hlavní zařízení – tj. přebíjecí lis se sadou matric potřebné ráže a příslušným držákem nábojnic.

Dále budeme určitě kromě zmíněného zápalkovače potřebovat něco, čím budeme precizně a hlavně stejnoměrně dávkovat prach. K tomu budeme potřebovat především váhy, bez těch se neobejdeme, a dále nějaký dávkovač – číslovanou sadu naběraček, LEE autodisk či dutinový dávkovač. K popisu jednotlivých věcí dojdeme postupně v následujícím popisu.

Postup přebíjení náboje

Princip práce je v jádru jednoduchý. Připravenou – vypranou nábojnici odzápalkujeme a zároveň zkalibrujeme v první matrici. Následně usadíme novou zápalku pomocí zápalkovače. Pak v roztahovací matrici trošku roztáhneme krček nábojnice – to aby šlo usadit kuli. Následně dávkovačem prachu nasypeme odměřenou laboraci střelného prachu. Potom pomocí usazovací matrice usadíme a zaškrtíme střelu. A náboj je hotov. Vlastně není. Precizní přebíječ má ještě jednu matrici, tzv. žehličku (crimp die), která provede konečnou kalibraci nábojnice a důsledné zaškrcení střely. Je to lepší, protože pak nemusíme při usazování zaškrcovat tolik – nedochází k nahrnutí materiálu střely u okraje nábojnice. Také rekalibrace, tzv. přežehlení hotového náboje, srovná případnou vlnku na nábojnici, která může vzniknout při vtlačení kule (speciálně 9 mm Luger je na to náchylná).

A to je opravdu vše … Jednoduché ne ??? No ještě pár drobností a popis zařízení.

Přebíjecí lis

To je základ všeho, na tom se opravdu šetřit nevyplatí. Lisy nabízí několik výrobců, převážně z USA : LEE, RCBS, Dillon, Hornady, Lymann – to jsou ti hlavní.

V principu lze lisy rozdělit na jednooperační a víceoperační. Dělení je odvozeno od toho, kolik operací zařízení zvládá při jednom zatažení za páku.

Jednooperační lis zvládne, jak název napovídá, jen jedinou operaci. Vždy tedy buďto vypichujeme – kalibrujeme, dávkujeme prach, usazujeme střelu, žehlíme a zaškrcujeme.

Více operační lisy mají na své desce usazeny všechny matrice současně a pootáčením buďto matric nebo držáku s nábojnicemi provádíme na jedno zatažení za páku až pět operací současně. Je to pochopitelně rychlejší. Tyto lisy mají dle provedení a vybavení různou výrobní kapacitu – od cca 300 ks/hod až po cca 600 – 800 ks/hod. Profesionální lisy pro průmyslovou výrobu ještě více.

Nejpoužívanější lisy LEE

Dále můžeme lisy rozdělit podle jejich konstrukce. Největšího rozšíření doznaly lisy s tzv. “O” rámem. Jedná se ve většině případů o robustní tuhou konstrukci, kterou lze rozhodně doporučit. Precizní výrobky jsou masivní, železné (RCBS, Dillon). Někteří výrobci však vsadili na lehké slitiny a úspěšně s nimi konkurují – především cenou (např. LEE). Pokud je to skutečně bytelný “O” rám, lze slitiny hliníku tolerovat, musíme však počítat s nižší životností.

Lisy RCBS

Rámy tvaru “C”, tedy otevřené, lze doporučit jen pro podpůrné operace jako je kalibrace střel, popř. žehlení. Osobně nejsem jejich příznivcem.

Zásadní rozdíl mezi “C” rámem a “O” rámem

Dalším kritériem , které by vám mělo napovědět, jaký lis koupit, je podíl plastových dílů. Plasty hýbou světem a proti jejich použití nelze nic namítat, ovšem neměly by se vyskytovat na namáhaných součástkách lisu – otáčecí a pohyblivé díly. U levných lisů jako jsou lisy LEE to lze očekávat, ale u tak kvalitních lisů jako je Dillon to je někdy zarážející. Z tohoto pohledu fandím nejvíce lisům RCBS – na těch je plastu opravdu málo, díly jako části zápalkovače a některé matice jsou z duralu nebo podobných slitin.

No a posledním hlediskem – ale jen v našem výčtu – je samozřejmě cena. Platí zásady jako u většiny zboží – to nejdražší nemusí být nejlepší, ale zase nejsme tak bohatí, abychom kupovali levné věci. Rozumějme tomu tak, že nemá smysl kupovat extrémě drahý stroj, když mi stejnou službu poskytne zařízení za poloviční cenu. Přitom v těchto relacích není nárůst kvality úměrný ceně. Naopak ale podezřele levný lis z hliníku nám asi dlouho nevydrží.

Takže babo raď.

Některé stroje DILLON

Radí se těžko. Ujasněte si, kolik nábojů měsíčně chcete přebíjet. Pokud to bude do cca 300ks, tak pohodlně vystačíte s jednooperačním lisem od LEE za cca 2.500,- Kč (bez matric a dalších věcí). Pokud to bude více, pak si určitě pořiďte víceoperační lis. Tady máte na výběr, ceny jsou někde od 5.000,- nahoru (až do řádů desítek tisíc) – u spodní cenové hranice opět bez matric a příslušenství. Přimlouval bych se za robustní železnou záležitost – osobně mám RCBS a nedám na něj i přes některé mouchy dopustit.

Nakonec se dá s trochou štěstí sehnat lis z druhé ruky. Pokud je zachovalý, bývá to terno.

Matrice

Matrice jsou nástroje, které se našroubují do přebíjecího lisu a kterými provádíme většinu pracovních úkonů na vytvářeném náboji. Základní sada matric pro pistolové náboje obsahuje tři matrice:

• Kalibrační/vypichovací – tou se zkalibruje nábojnice na normalizovaný průměr a zároveň se vypichovací jehlou vypíchne stará zápalka
• Roztahovací – touto matricí roztáhneme krček nábojnice pro lepší usazení střely. Někteří výrobci (např. LEE) tuto matrici kombinují s násypkou prachové dávky, tzn. dá se skrze ní nadávkovat prach do nábojnice.
• Usazovací/zaškrcovací – pomocí tohoto nástroje vtlačíme střelu do nábojnice a seškrtíme kolem ní krček nábojnice.

Rozšířená sada obsahuje ještě matrici “žehlící” (např. LEE Factory Crimp Die). Tato matrice znovu zkalibruje nábojnici – teď už vlastně hotový náboj na patřičný průměr, který může být narušen vtlačením střely. Zároveň se používá k preciznímu zaškrcení.

Sady matric LEE – relativně levné a vůbec ne špatné

Matrice jsou zásadně dvou kvalit. Jednak to jsou matrice železné, do kterých je nutné nábojnice důsledně mazat, aby nedošlo k jejich většímu opotřebení. Tyto matrice jsou také o něco levnější, než používanější matrice karbidové.

Karbidové matrice mají především kalibrovací matrici vyrobenou z tvrdého karbidu, takže jejich životnost je při slušném zacházení velmi dlouhá. Také se nemusí mazat. Přesto bych doporučil poválet nábojnice na lehce mastném hadru. Zde bych ale upozornil, že některá typická mazadla jsou k tomuto naprosto nevhodná (např. WD40) pro svojí vysokou vzlínavost. Existují speciální mazadla na bázi lanolinu a izopropylalkoholu – speciálně k tomu určená. Problém je v tom, že mazadlo se nesmí dostat do vnitřního prostoru nábojnice a už vůbec ne do dávkovače prachu (pozor především na mazání prachovače při údržbě). Náboj s takto navlhlým prachem je stejně nebezpečný jako nespolehlivý. Pokud jsem tedy napsal „lehce mastný“ hadr, tak mám na mysli skutečně jen hadr od mazadla víceméně ušpiněný, nikoliv v oleji namočený.

Co se týká matric, tak každý výrobce doporučuje pochopitelně ty své. Naštěstí se většina výrobců shodla na průměru závitu a podobnosti provedení, takže není problém používat velmi dobré a relativně nejlevnější matrice LEE v lisech jiných značek.

Zápalkovače

Zápalkovacích zařízení se vyrábí celá řada typů. Od jednoduchých ručních až po zápalkovače, které jsou součástí víceoperačních automatů. Každý si musí najít ten, který mu vyhovuje nebo který je vhodnou nadstavbou jeho lisu.

různé zápalkovače RCBS a LEE

Velice povedené zápalkovače má RCBS. Trubicový zásobník funguje naprosto bezvadně a práce je velmi rychlá. (Sincitiman: Pokud používáte ruční zápalkovač, také doporučuji koupit si jej od RCBS a nepoužívat Lee, některé zápalky si s Lee zápalkovačem nerozumí a životnost Lee zápalkovače také není nic moc, často praská slitinová páka.)

Dávkování střelného prachu

Přesné dávkování prachu je základem úspěšného přebíjení nábojů. K tomu, abychom toto zvládli, nám slouží dvě základní pomůcky – váhy a dávkovače.

Váhy

Další nezbytnou pomůckou k přebíjení jsou přesné váhy. Někdo může namítat, že se bez nich obejde, že existují např. pevné měrky k objemovému dávkování prachu (např. autodisk od LEE apod.). To je sice pravda, nicméně použití takovýchto přípravků je vhodné jen do určité míry. I k autodisku je nutné vlastnit váhy, kterými se zváží objem dávkovače – to abychom věděli, kolik “to” opravdu má grainů. Různé typy prachů mají totiž různou gramáž a spoléhat se na tabulky výrobců pevných objemových dávkovačů je ošidné. Nehledě na to, že k některým typům prachů jsou docela obtížně sehnatelné.

Mechanické váhy LEE a digitální váha RCBS

Zpátky tedy k váhám. V zásadě jsou k dispozici dva základní typy – mechanické nebo elektronické, čili digitální. Oboje jsou co se týká přesnosti v zásadě srovnatelné. Nenechte se zavádět “hausnumery” poskakujícími na display digitálních vah a unést se představou, že tato čísla ve druhém až třetím řádu za desetinnou čárkou jsou nějakými přesnými údaji. Opak je pravdou – jako každý měřící přístroj mají i váhy definovanou třídu přesnosti – běžně kolem 0,01 gramu. Od toho se musí odvíjet naše důvěra k práci s nimi.

Z druhé strany je v zásadě lhostejné, zda dávkujeme 5,50 grainu nebo 5,55 grainu. Důležitější je sypat stejnou dávku do všech nábojnic. Jako optimální pro dávkování prachu tedy považuji především kvalitní dávkovač, nejlépe se stavitelnou dutinou (viz. dále), který nastavujeme a kontrolujeme pomocí vah. Jaké váhy pořídíme, záleží na tom, jak často budeme dávky měnit (různé ráže nábojů), experimentovat s různými prachy apod.

Pokud budeme přebíjet jednu ráži, nejspíš vystačíme s mechanickými váhami, které jsou i levnější. Zde bych pouze doporučil volit takové, jejichž rozsah nám umožní zvážit i střelu, tzn. s horní mezí někde kolem 200 – 300 grainů. V případě většího experimentování nebo prostě z potřeby rychle vážit je vhodnější pořídit váhy digitální, práce s nimi je podstatně rychlejší.

Dávkovač prachu

Jak jsem naznačil v odstavci o váhách – máme několik možností, jak dávkovat střelný prach.

Nejjednodušší jsou pevné objemové dávkovače např. ve tvaru malých “naběraček”. Ty jsou číslovány a existují tabulky, které nám říkají, kolik jakého prachu se vejde do odměrky příslušného označení.

sada odměrek na prach

Pokročilejším zařízením je např. LEE autodisk. Je to dávkovač, který sice obsahuje pevné dávkovače – kotoučky (podobně jako samostatné pevné dávkovače tedy využívají konstantního objemu přípravku), ale zároveň poloautomaticky odebírá prach ze zásobníku. Práci to podstatně zrychlí. Také se toho méně vysype kolem. Kotoučky jsou číslovány a opět existují dávkovací tabulky

Asi nejlepší jsou dutinové dávkovače s nastavitelnou dutinou. Je to zásobník na prach ve tvaru válce, pod kterým se pootáčí válec s nastavitelnou dutinou. Dno dutiny tvoří šroub, kterým se dá přesně nastavit libovolný objem. Lze jej použít samostatně na zvláštním podstavci nebo jako nadstavbu víceoperačního lisu. K tomuto dávkovači však nutně potřebujeme váhy – jinak pochopitelně dutinu nenastavíme. K nastavení dutiny doporučuji nadávkovat do kontejneru váhy 10ti násobnou dávku a tu pak vážit. Pomůže to především u malých dávek, prakticky se tak dostaneme o řád výš s přesností vážení.

Opět záleží na tom, kolik nábojů budeme vyrábět. Samostatné pevné odměrky bych doporučil pouze v případě výroby opravdu malých sérií nábojů – řádově tak do 50 – 100 ks a to ještě jen pro větší prachové objemy, tedy hlavně pro puškové ráže. U malých objemů už může hrát roli nepřesné nabrání prachu – přece jen se ruka třese, jednou tam je malý kopeček, jednou ne. Na to se musí dávat velký pozor – a to podstatně zpomaluje práci.

dávkovače  “Uniflow” a “Little Dandy” od RCBS

Dávkovače se zásobníkem prachu jsou na práci podstatně příjemnější. Opět záleží na tom, jaký princip nás osloví, v určitých případech může hrát roli i to, že u autodisku se dají oželet váhy. Já se k tomu ale stavím skepticky – váhy podle mne zapotřebí jsou v každém případě.

Opět připomínám, že je nezbytné pokaždé pečlivě kontrolovat prachovou navážku, než usadíme kuli. Absence prachu nebo naopak jeho dvojnásobné množství mívá za následek destrukci zbraně nebo i vážné zranění střelce i kolem stojících lidí.

Seřízení matric přebíjecího lisu

Před vlastní prací na přebíjecím lisu musíme nejprve nainstalovat a seřídit matrice.

U jednooperačního lisu, kde jsme nuceni matrice během postupující práce měnit (vždy děláme určitou operaci na větší dávce nábojnic), musíme dbát na to, abychom měli matrice nastaveny pokud možno vždy stejně. Především usazení střely a zaškrcení by mělo probíhat v jednom cyklu na větším počtu nábojů, zajistíme tím vyrovnanou kvalitu (v tomto případě spíš stejnost) alespoň v dané dávce munice.

Některé matrice (např. RCBS) jsou opatřeny v aretační matici aretačním šroubkem – červíkem. To nám velmi usnadní práci, protože stačí zaaretovanou matrici prostě našroubovat do desky lisu a přiměřeně dotáhnout. Matrice LEE bohužel používají zajištění pomocí “O” kroužku. To je sice účinné proti povolení matrice, ale musíme dávat velký pozor na její vlastní usazení, aretační matice není proti pootočení nijak účinně zajištěna.

Zabývejme se nastavením matric klasického setu pro pistolové/revolverové ráže.

K seřizování používejte klasické montážní klíče, nikoliv kleště. Obzvláště matrice LEE se snadno “ožvejkají”.

Kalibrační – vypichovací matrice

Tuto matrici seřídíme následujícím způsobem:

Aretační matici vyšroubujeme až nahoru. Pak při na doraz zvednutém držáku nábojnic (páka lisu dole) našroubujeme matrici do lisu téměř na těsno k držáku. Mezera mezi matricí a držákem nábojnic by měla být tak na tloušťku papíru – prostě uzoučké světélko.Pak dotáhneme aretační matici a zajistíme ji červíkem (v případě matrice LEE pouze dotáhneme přes “O” kroužek). Páku lisu vrátíme zpět nahoru a seřídíme vypichovací jehlu. U nových matric bývá již instalována , ale přesto doporučuji její seřízení na minimální možnou délku – tedy kdy ještě spolehlivě vypíchne zápalku. To snadno zjistíme prostou kalibrací nábojnice a vypíchnutím zápalky. Příliš dlouhá jehla by se mohla snadno ohnout nebo zlomit, zvlášť pokud se nám připlete nábojnice se zápalkou berdan.

Roztahovací matrice

Tato matrice má za úkol roztáhnout krček nábojnice tak, aby šlo dobře usadit střelu. Roztáhnutí stačí pouze malé, aby se na těsno střela vešla – čím méně budeme krček nábojnice namáhat, tím déle vydrží. Vezmeme nábojnici a vložíme ji do držáku. Páku lisu stáhneme dolů a na doraz k nábojnici našroubujeme matrici (opět musíme aretační matici poněkud vyšroubovat nahoru). Páku vrátíme a matrici pootočíme ještě asi o 1/2 otáčky. To by mělo stačit. Dotáhneme aretační maticí. Pak znovu vezmeme za páku a roztáhneme krček nábojnice a zkontrolujeme, zda je to OK. Opět zdůrazňji, že méně znamená více.

U víceoperačního lisu bychom do další díry měli umístit prachovač. Lisy a matrice LEE používají systém prachování skrz roztahovací matrici.

Usazovací matrice

Opět vyšroubujeme aretační matici skoro až nahoru (záleží na výrobci, některé matrice jsou delší). Částečně osadíme matrici a povyšroubujeme šroub, který zatlačuje kuli do nábojnice. Do držáku umístíme nábojnici s roztaženým krčkem , usadíme kuli a stáhneme páku lisu dolů. Matrici došroubujeme na doraz k nábojnici, pokud narazíme předčasně na zatlačovací šroub, tak ho víc vyšroubujeme.

1) V případě, že máme žehlící matrici, tak provedeme dotažení matrice na nábojnici na těsno jen rukou (možná snad ještě o 1/4 otáčky při uvolněné páce lisu) – nepotřebujeme příliš škrtit. (Pokud žehličku nemáme – viz postup ad 2.). Pak dotáhneme zatlačovací šroub na doraz ke střele. Uvolníme páku lisu – vrátíme ji nahoru – a zatlačovací šroub postupně utahujeme, až bude vsazení střely odpovídat požadované celkové délce náboje. Pochopitelně to děláme po cca 1/2 otáčkách – vždy zalisujeme střelu o něco hlouběji – až se takto postupně dostaneme na správnou délku náboje. Pak dotáhneme aretační matice (matrice a zatlačovacího šroubu) .

2) Pokud nevlastníme nebo nepoužíváme žehličku, tak po uvolnění páky lisu pootočíme matricí o cca 1/2 otáčky a seřídíme dle výše popsaného způsobu zatlačovací šroub. Při jeho seřizování zároveň kontrolujeme zaškrcení nábojnice.

Častou chybou je přílišné zaškrcení nábojnice při usazování střely. Projeví se to především u olověných střel nahrnutím olova u krčku a vzniku olověného kroužku.

Seřízení žehlící matrice

Žehlící matrici seřídíme jako kombinaci kalibrační a usazovací matrice. Po uvolnění aretační matice ji zašroubujeme při zvednutém držáku (bez náboje) téměř až na doraz k držáku do desky lisu. Mezera opět na tenké světýlko ala papírek. Zajistíme aretační maticí. Pak povyšroubujeme krimpovací šroub, který tlačí na zaškrcovací kroužek. Vložíme náboj do držáku a vtlačíme ho pohybem páky do matrice. V této poloze dotáhneme krimpovací šroub na doraz k náboji. Vrátíme páku lisu nahoru a krimpovacím šroubem pootočíme ještě o 1/2 až 3/4 otáčky. To by mělo stačit. Znovu vtlačíme náboj do lisu a zkontrolujeme zaškrcení nábojnice, nemělo by příliš deformovat okraj krčku.

Tím jsou matrice seřízeny. U jednooperačního lisu dáváme pozor při jejich výměně na zachování polohy aretační matice – u matic zajištěných červíkem to není problém.
Seřízené matrice přestavujeme pouze tehdy, když je to nutné (např. jiná střela). Zachováním stejného usazení střely a stejného škrcení dosáhneme vyrovnané kvality střeliva – ovlivňujeme tím velikost spalovacího prostoru pod střelou a nárůst tlaků v nábojnici.

A to je v zásadě vše co se týká základního vybavení. Na závěr bych věnoval pár poznámek puškovým nábojům.

Přebíjení puškových nábojů se výrobně nijak zásadně neliší od přebíjení nábojů do krátkých zbraní. Především se nábojnice musí bezpodmínečně mazat – díky velké délce je tření přeci jen hodně znatelné. Vyprošťovat zadřenou nábojnici z matrice je nepříjemné a může skončit i zničením matrice. V mnoha případech lze použít i stejný lis – máme-li lis s dostatečným zdvihem. Pro přesnou výrobu se používají převážně jednooperační lisy s “O” rámem, nicméně nebývá to pravidlem, pro náboje menších rozměrů není problém používat lisy víceoperační.

Drobné odlišnosti se projevují především v přípravě nábojnic. U puškových nábojů se již znatelně projevuje délková deformace nábojnice – působením velkých tlaků je namáhána i podélně – tedy natahuje se. Ke zpětnému zkalibrování slouží kromě kalibrační matrice v první fázi především přípravek ke zkrácení nábojnic.

Používáme-li ke střelbě pouze jednu zbraň dané ráže, pak je výhodné nábojnice dále nekalibrovat v běžné matrici (nábojnice je vytvarovaná podle své nábojové komory), pouze upravujeme její délku. Tímto postupem dosáhneme maximální těsnosti náboje v nábojové komoře a tím zlepšení vlastností střeliva.

Základní matricová sada pro puškové náboje mívá pouze dvě matrice – kalibrovací/vypichovací, která zároveň držákem jehly, lehce roztáhne krček nábojnice a matrici usazovací. Dále existují různé speciální matrice a rozšířené sady. Nejpoužívanější je již zmíněná žehlící matrice – ta se používá především pro střelivo do krátkých nebo automatických zbraní. Další speciální matrice mohou být např. zvlášť přesné matrice pro terčové puškové náboj, které mohou být i v provedení, kdy nekalibrují průměr nábojnice, ale pouze krček – Neck Size Die (v podstatě výše zmíněný postup, který zaručí maximální těsnost náboje v komoře). Takto vyrobené náboje jsou ale spolehlivě použitelné pouze v jedné zbrani a nejsou vhodné do zbraní automatických (v podstatě ani do semiautomatických).

Závěrem

A to je snad opravdu všechno. Pokud jsem na něco pozapomněl, tak se omlouvám. Chtěl jsem tímto článkem pomoci orientovat se v základní problematice začínajícím střelcům, kteří často kladou řadu elementárních dotazů. Samozřejmě, co si mají koupit a co je nejlepší, to asi neporadí nikdo. Cenové relace jsem úmyslně uváděl pouze okrajově a pouze orientačně, mohou se u jednotlivých prodejců i dost lišit. Střelcům již znalým přebíjení, kterým jsem pravděpodobně mnoho nového nesdělil, budu vděčný za konstruktivní připomínky.

Diskutovat o článku můžete v diskuzi: Přebíjení – otázky začátečníků , kde najdete i mnohé rady.