O zbraních se dá psát vážně, stejně nevážně, s láskou či nenávistí… nicméně důležité je psát i kultivovaně, třeba tak, jak to kdysi uměl Karel Čapek :
MUŽ A ZBRAŇ
Řekněme, že si z nějakého vážného důvodu – buď z hrdinství, nebo ze strachu – koupíte zbraň, nějakou opakovací pistoli nebo jinou bouchačku „pod 18 cm“, jak předpisuje zákon. Už když vstupujete do krámu, vejdete křepce a jaře, aby si snad prodavač nemyslel, že se chcete zastřelit z nešťastné lásky nebo skolit svého soka; potom si vybíráte se znaleckou tváří, potěžkávaje každý typ a zkoušeje, jak se vám hodí do dlaně; mluvíte o ráži a průbojnosti tak odhodlaně, jako byste se přímo odtud ubíral postřílet čtyřicet loupežníků. To všechno patří jaksi k věci.
Když pak vycházíte z krámu s revolverem v kapse, stal jste se novým člověkem; změnil jste se totiž v člověka ozbrojeného. Je vám poněkud jako tehdy, když jste poprvé dostal dlouhé kalhoty. Do této chvíle jste byl bezbranným tvorem, nad kterým bdí společnost; avšak nyní jste celým mužem, který si stačí sám. Jdete po Václavském náměstí rázněji a sebevědoměji než dosud; kdybyste mohl, řinčel byste jako nabité dělo. Ta maličká věc v kapse není jenom zbraň; je to rytířský kůň, který vás unáší pěším davem. Přehlížíte orlím zrakem náměstí, není-li vás někde třeba. Díváte se na chodce mhouře levé oko, jako byste mířil. Chtěl byste rozpoznat ty, kteří také mají arzenál v kapse, abyste jim mušketýrsky pokynul. Kráčíte, abych tak řekl, s vlajícím chocholem.
Když pak přijdete mezi své známé, přihodí se jaksi samo sebou, že přendáváte zbraň do jiné kapsy. „Co to máte?“ vykřiknou lidé. „Ale nic,“ odpovíte ledabyle a zastrkujete tu ocelovou věc do kapsy, „jen takovou pistolku.“ „Ukažte nám ji,“ volají lidé honem, a tu vy ji neochotně vyndáte a ukazujete nejdříve zdálky. Ale v každém přítomném muži v tu ránu propukne prastarý pud Achilleův: vztáhnou ruku po zbrani; dělá jim hrozně dobře potěžkat ji v dlani a zamířit. „Pěkná věc,“ řeknou znalecky. „To je dobrá pistole,“ odpovíte nato, jako byste už skolil dvanáct Indiánů. Co se žen týče, ty věrny na své straně tradicím dcer Lykomédových vypísknou strachem a za nic na světě by nesáhly ani prstem na tuto strašlivou zbraň; což vás naplní zvláštním, rytířským uspokojením a dovolí vám chvíli se naparovat. Ovšem rozumný a vážný muž, když si prohlíží zaručeně nenabitou pistoli, nevezme na mušku svého bližního a nezvolá „Že tě zastřelím!“; neboť v té chvíli, jak známo, i zaručeně nenabitá pistole spustí, a neštěstí je hotovo. Ale skoro každý člověk si prohlíží revolver tím zvláštním způsobem, že si jej zkusmo přiloží k spánku; zdá se, že v něm dřímá jakási rozkošná sebevražedná představa. Vůbec ukazuje se, že zbraň je pro nás chlapy strašně dráždivou senzací; běda nám, nikdy nebudeme pacifisty.
Dobrá, tento efekt na lidi je tedy uspokojivě vyřízen; ale hlubší je efekt, který má vaše bambitka na vás. Především shledáte, že se stáváte velkodušným; mohl byste beze všeho skolit řidiče tramvaje, která vás kvečeru veze domů, ale vy to neučiníte; jeho život je ve vašich rukou, ale vy ho ušetříte. Ušetříte i známého, který jde tamhle po ulici máchaje rukama. Ale mohly by se stát jiné případy. Mohla by třeba tlupa maskovaných lupičů přepadnout tuto tramvaj; pak by se, lidičky, ukázalo, k čemu je taková věc dobrá. Nebo by v tamhletom autu mohla volat o pomoc unášená dívka; nebo se stává, že někdo zničehonic zešílí a začne kolem sebe střílet. Jsou okolnosti, kdy možno zahřmít: „Stůj, nebo střelím!“ Život bývá dramatický. Tu tedy vyhlížíte odhodlanýma očima, abyste přiskočil na pomoc, vytahuje z kapsy svou hrdinnou zbraň a dělaje rukou takhle a takhle: „Ruce vzhůru, padouchu!“ Avšak je to jako z udělání: nevynoří se žádná tlupa maskovaných lupičů a žádný chodec na ulici neohrožuje život druhého. Dobrá, myslíte si, ale až tamhle půjdu kolem toho tmavého rohu, vystoupí na mne chlap jako hora; tu já udělám rukou takhle a takhle a řeknu klidně: „Ani krok, krvavý Petře!“ Svíraje hlaveň v dlani vejdete rázně do podezřelých temnot; ale nevystoupí na vás nikdo, jen dva milenci se tam na sebe tlačí, divže se navzájem neporazí. Ušetříte jejich života a jdete dál do tmy periférie. Ale tamhle, pozor! jde někdo proti vám; je to chlap jako hora. Bleskem uvažujete, máte-li ho trefit do nohy při jeho prvním hnutí nebo jen tak bouchnout do vzduchu; zatím vysunujete pistoli z kapsy a – a – chlap jako hora vás zatím míjí s hlavou staženou mezi rameny. A tu vy, muž se zbraní, docházíte domů poněkud zklamán: svět se nezměnil přes heroické možnosti, které máte v kapse; nestal se černým lesem, v němž číhají šelmy a bandité; je k vám stejně mírný a všední, jak býval k muži beze zbraně.
Načež teprve shledáte, že jste si zapomněl koupit patrony.
Lidové noviny 15. 11. 1925
Napsat komentář