Už se vám určitě někdy stalo, že jste byli konfrontováni s člověkem, který z nějakého důvodu nemá rád zbraně. Často tyto debaty začínají tím, že se vás někdo zeptá na váš koníček nebo práci. U mužů co ještě byli „na vojně“, to prochází celkem hladce, nějaké informace získali tam (a pak že vojna k ničemu nebyla). Pokud jde ale o emoce a ne o informace mám nutkání raději o svých zájmech pomlčet, i když mě tyto debaty nevadí a někdy dokonce i baví.
Podobně jako americký spisovatel Frank Miniter, který píše knihy o lovu, zbraních a právu jsem často hledal tu správnou cestu jak k podobné diskuzi přistupovat. Jako dobré vodítko mi posloužil jeho článek „Jak vyhrát debatu s anti-střelcem„, kde se zamýšlí nad smyslem takových rozhovorů. Často mě také totiž pronásledoval pocit, že ačkoliv mé argumenty byly přesvědčivé zůstala po debatě nepříjemná atmosféra. Jako správný střelec bych měl přece předejít všem konfliktům a pokud už nějaký takový nastane použít adekvátní „zbraň“ na obranu, ale s co nejmenšími následky.
Ve zmíněném článku má autor podobné pocity a zamýšlí se nad způsoby vedení takového rozhovoru. Jeho článek nemá ambici být podrobným návodem, ale spíš jen vodítkem k zamyšlení. A o to jde v první řadě! Myslet a nechat přemýšlet hlavně oponenta, aby vám on předložil své pohledy a názory. Často totiž sám zjistí, že stojí „na vodě“, ne na informacích a datech, ale na pocitech a emocích. Musíte se prostě stát posluchačem, který hlavně na začátku konverzace klade ty správné otázky. Autor zmíněného článku to uvedl na příkladu, který se mu stal na jednom z večírků, kde potkal inteligentního profesora historie. Ten zjistil co že to Frank Miniter dělá a kontroval jednou ze známých představ všech odpůrců, že: „Nejlepší by bylo kdyby všechny zbraně na světě nebyly, žilo by se nám lépe a šťastněji“. Protože se ale autor nacházel na večírku se vzdělanými lidmi a nechtěl jitřit atmosféru tvrdou argumentací zeptal se profesora historie na otázku, do které doby by bylo nejlepší se vrátit, aby se dala ta šťastná doba na něco reálného převést. Všichni dobře víme, a historik dvojnásob, že taková doba neexistovala nikdy a nikde, a že pokud to byl pohled do budoucnosti jde o utopii, která není podložená fakty. Rozhovor pokračoval následovně:
Spisovatel: ,,Takže, ačkoliv jste profesor věřící ve vzdělání, domníváte se, že bychom se měli vzdát svých individuálních práv a pokusit se tak vytvořit společnost, která nikdy neexistovala a která není podložena ani teoretickou šablonou?“
Profesor: ,,Jsem přesvědčen, že země jako Anglie nebo Austrálie (střelné zbraně jsou až na sportovní a lovecké zakázány pozn. red.), které mají větší kontrolu nad zbraněmi mají méně násilné trestné činnosti.“
Spisovatel: „Bylo zjištěno (studie mezinárodního průzkumu obětí zločinu z roku 2001 provedenou holandskou Univerzitou v Leidenu), že ze 17 vyspělých zemí obsadila Austrálie s více než 30% populace, která se stala obětí násilného trestného činu, přední příčku na seznamu. Anglie, s 26%, byla druhá a „Amerika“ se neumístila ani v prvních deseti.
Kdyby tu stejnou otázku položil dnes (rozhovor proběhl před 10 lety), lze citovat ještě ze zajímavějších statistik. Ačkoliv je srovnávání statistik násilných trestných činů mezi zeměmi obtížné, protože každá země klasifikuje typy trestných činů jinak a měří je různými způsoby, anglický deník The Daily Mail roku 2009 zveřejnil: ,,Oficiální čísla zločinu ukazují, že Británie má oproti USA mnohonásobně vyšší počet násilných trestných činů, a to dokonce více i než Jižní Afrika.“
Názor nezměníte kompletně na místě. Můžete však lidi přinutit přemýšlet a přemýšlením mohou začít chápat důležitost svobody jednotlivce. Nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je nechat je mluvit první. Jednoduše se jich zeptejte, proč mají ohledně tohoto tématu takový pocit, jaký mají. Tímto způsobem je vystavíte jejich neznalosti. Pokud začnete tím, že poukážete na jejich nedostatek znalostí, ztratí s vašimi empirickými argumenty kontrolu nad vlastním hněvem. Tím, že je necháte narazit na vlastní názory, ocitnou se ve svém vnitřním boji. Jak se budou bít za důvod podpořit svoje přesvědčení, budou hledat skutečné odpovědi, ne jen využívat emocí proti vašim faktům. (Žádat profesora historie o historické ospravedlnění jeho postoje proti zbraním toho bylo jednoduchým příkladem. Podrobněji si tento rozhovor můžete přečíst ve zmíněném článku.)
Pokud to uděláte dobře, brzy si uvědomí, že je toho víc, než mohou zvládnout. Když si to uvědomí, odolejte nutkání je potopit. Místo toho jim hoďte záchranný kruh. Zatímco plavou směrem k pravdě, musíte jim nastavit důvěryhodnou tvář. Poukázáním na profesora historie, který ve svém životě plným knih prostě neměl příležitost prakticky se naučit o jeho vlastní svobodě se nabízí cesta jak z toho ven. Je to důležité, protože názory anti-střelců jsou obvykle založeny na emocích. Musíte je přivézt k rozumu. Dík využívání této strategie je možné předložit návod, jak reagovat na čtyři běžné typy lidí, se kterými se můžete běžně setkat.
Učitelé, kteří jsou přesvědčeni, že stojí na pevné morální půdě a tvrdí, že zbraně by měly být zakázány a sektory beze zbraní fungují.
,,Proč si myslíte, že sektory beze zbraní šetří životy?“ (gun-free zones – výraz pro místa kde zbraně nemohou být – v USA třeba školy pozn. red.). Typicky reagují zobecněně, domnívají se, že je ve společnosti příliš mnoho zbraní. Nemají se zbraněmi žádné zkušenosti a mají z nich strach. Rád bych jim odvyprávěl rozhovor s Evanem Toddem, mladým mužem, kterému kolumbijští zabijáci drželi zbraň u hlavy a který nyní na stovkách škol a dalších místech vysvětluje, jak by si býval přál, aby se na scéně co nejdříve objevil nějaký dobrák se zbraní. Pak je jednoduché poukázat na fakt, že masoví vrazi mají zvyk brát zbraně do ,,sektorů beze zbraní“ (v Uherském Brodě si střelec záměrně vybral restauraci, protože je zde menší pravděpodobnost, že tam bude někdo se zbraní pozn. red.).
Ti, kteří se naivně domnívají, že díky odzbrojení občanů dodržujících zákony bude bezpečněji.
Ptám se ,,Proč by vás fakt, že je váš soused neozbrojen měl učinit klidnějším?“ Potom, co odpoví, se jich zeptám, zda své sousedy znají. To celou záležitost polidští. Pak se zeptám, proč mají pocit, že se průměrnému američanovi nedá věřit. Teď, když jsem rozšířil pointu, vysvětluji, že nejvyšší násilná kriminalita národa proběhla v USA v roce 1991 a v dalších 18ti letech z dvaceti klesla celkově o 49%, minimálně o 41% a to v roce 2011. Tento pokles zahrnuje i snížení počtu trestů za vraždu o celých 52 procent. A to všechno proběhlo i přesto, že počet soukromně držených střelných zbraní a počet států s právem nosit zbraň rekordně vzrostl. Je jednoduché jim pak vysvětlit, že spousta lidí tyto informace nemá právě proto, že noviny daleko častěji profitují ze špatných zpráv. Pak mohu diskuzi ukončit žádostí, aby byli více přátelští, tolerantní (milují to slovo) a ukážu jim cestu, jak se naučit více o individuální svobodě.
Typy, co to myslí dobře, ale jsou překvapivě ignorantští a za každou cenu chtějí být v bezpečí.
Otázka: ,,Jak byste se cítili, kdyby vás na veřejném místě držel nějaký šílenec, který vraždí lidi?“ Jakmile odpoví, ptám se ,,Teď, v tom stavu bezmocnosti, byli byste raději, kdyby byl poblíž člověk se zbrojním průkazem, který vlastní zbraň a má možnost vraha zastavit, nebo byste raději počkali na policii?“ Většina rozumných lidí se pozastaví a zapřemýšlí. Možná nakonec řeknou, že jen chtějí všechny ty vojenské zbraně držet co nejdále od lidí. Možná budou vymýšlet další falešné předpoklady. Ať tak či onak, budou hledat odpovědi a přemýšlet u nich.
Odhodlaný protizbraňový fanatik, který vás opravdu nenávidí.
Rád bych se zeptal ,,Co vás nutí být tak krutým k ženám a starším osobám?“ Většinou šokovaně zalapají po dechu ,,Cože?!“. Potom, co měli své slovo, jim vysvětluji, jak kruté je bránit například postaršímu muži či ženě vlastnit ten jediný nástroj, který, jak všichni víme, je schopen padoucha, snažícího se jim ublížit nebo je dokonce zabít, zastavit. Připomínám, že odpůrci druhého dodatku Ústavy spojených států amerických mění jeho návrh a zvýhodňují tak kriminálníky a vrahy. Vůči dobrým lidem, dodržujícím zákony, je to kruté. V závislosti na konkrétní osobě a kontextu můžeme jednoduše pustit jejich ego z háčku vysvětlením (obhajobou), že pravděpodobně jen nikdy předtím neměli možnost slyšet argumenty z druhé strany. Pokud v nich přeci jen zůstanou nějaké předsudky, můžete jim pomoci začít hledat minulost jejich předpojatosti. Často pak zjistíte, že jsou to lidé, kteří bojují proti všemu co uznají za vhodné. Jsou stokrát militantnější než kdokoliv kdo vlastní zbraň. Jednají pouze pod dojmy a emoce u nich vyhrávají nad fakty. Bohužel jsou to většinou lidé, kteří arguenty negují a potlačují navzdory logice, datům a svobodě.
Všimněte si, že všechny tyto typy lidí, pokud jim kladete ty správné otázky, můžete přimět alespoň začít vážněji uvažovat (to je ta vaše výhra) o jiných názorech na vlastnictví zbraní.
A protože máme fakta na své straně, jakmile se jednou rozhodnou hledat pravdu, je na nás, abychom jim ji pomohli dostat se k informacím, které jim doposud nikdo nepředložil.
Volně citováno z článku Franka Mitinera – „Jak vyhrát debatu nad anti-střelcem„
Napsat komentář