Na našem fóru vzbudil poměrně dost negativních reakcí článek bloggera pana Petra Litoše uveřejněný na iDnes. Přitom autora asi nelze označit za protizbraňově zaměřeného a pokud se podařilo dohledat, lze s jinými jeho názory ohledně zbraní i souhlasit viz. článek Člověk a zbraň na Neviditelném psovi. Tak kde je chyba, nebo v čem se mýlí?
Článek se zabývá částí střelných zbraní skupiny „D“ a ačkoliv je poměrně přesný v jejich popisu a technických datech, jejich schopnostech a možnostech jejich zneužití, dle mého názoru popisované zbraně přespříliš démonizuje. Pokusím se kriticky rozebrat článek tak, jak byl napsán.
Článek začíná popisem zbraní, které dle něj nejsou jen replikami zbraní z 19. století ale i moderními, vysoce účinnými konstrukcemi. Za příklad dává zbraň ráže .50, jejíž střela může mít hmotnost přes 23 g a zásah dokáže mít devastující účinky. Zde mne zaujalo slovní spojení: „… může znamenat neodvratnou amputaci …“ – to může pro zasaženou končetinu znamenat klidně i úder kladivem nebo čímkoliv jiným.
To, že perkusní zbraně jsou jen předovky není pověra, o tom že perkusní zadovky znalo už 19.století se uživatel internetu nebo odborné literatury dozví za pět minut. Také možnost instalace optiky či dioptru není objevem pro toho, kdo o historických zbraních něco ví. Dokonce existují i „moderní“ konstrukce předovek používající moderních výrobních postupů a konstrukčních celků, kde poznáme, že se nejedná o předovku až po důkladnější prohlídce.
Autor uvádí repliky perkusních zadem nabíjených zbraní od fy. Pedersoli jako příklad zbraní, ze kterých lze střílet stejně rychle jako například z jednoranných loveckých kulovnic. Ani zde nemluví nepravdu, ovšem pokud víme jak na to, lze na rozdíl od tradovaných pověr (ano, také použiji toto spojení) střílet obdobně rychle i s předovkou, třeba s použitím polonábojů (v literatuře jsou popisovány výkony střelců cca 3rány/min). Vše spočívá ve zkušenostech a zručnosti – a perkusní zadovky obojího nevyžadují méně než perkusní předovky, spíše naopak. To potvrdí každý, kdo se snažil přivézt vzdorující „Sharpsku“ k poslušnosti. Naučit perkusní zbraň i sebe slušně střílet je práce tak na rok až dva, ale k tomuto tvrzení se ještě vrátím.
Při popisování kulového dvojáku Kodiak ovšem autor to, že se nejedná o zadovku, s jím přisuzovanou rychlostí střelby, neuvádí. Zde se spíše odvolává na legendární Old Shatterhandovu medvědobijku a jeho účinnost přirovnává ke granátu. Ani zde neříká pravdu celou – pokud vím, údajná “medvědobijka“, která je v muzeu Karla Maye, je pravděpodobně puška na slony imperiální ráže 8, tj. nikoliv .58 palce (cca 15mm), ale 23 mm. Obdobné účinky má mít i prodávaná perkusní brokovnice.
Celý článek není vysloveně lživý, nebo protizbraňově zaujatý. Spíše bych řekl, že autor nezasadil fakta do dalších souvislostí a asi ani s jejich praktickým použitím nemá dost zkušeností. Chtěl bych zde doplnit, proč se domnívám, že možnost zneužití je velmi nízká právě u zbraní, jimž je článek věnován ve srovnání s jinými zbraněmi:
- Dle odhadů je v této zemi asi jeden až dva milióny nelegálních zbraní. I velmi špatná zbraň, vyráběná pro volksgewehr či armádu koncem války, je jednodušší, sehnatelná s menšími náklady, uživatelsky přívětivější a dostupnější, přesnější a hlavně její účinnost není tak kolísavá jako u popisovanách zbraní. A to nemluvím o ceně.
- Manipulace se zbraněmi je pro nepoučeného nejen obtížná, ale střelba má velmi mohutné demaskující příznaky. Zbraně jsou velké, neohrabané a jejich transport ve stavu umožňujícím bezprostřední použití je dost riskantní.
- Těmito zbraněmi lze střílet velmi přesně, dokonce se používají k lovu nebezpečné africké zvěře. To si ale mohou dovolit buď opravdu ti nejlepší z nejlepších, nebo ti, kdo mají zajištěnu „podporu“ opravdových profesionálů, nejlépe s moderní zbraní v pohotovosti.
- Účinnost prakticky VŠECH dlouhých střelných zbraní je velmi veliká, dokonce jsou zaznamenány případy, kdy lovci tygrů a slonů v 19. století používali staré vojenské ručnice z hladkou hlavní raději než v té době moderní zbraně s hlavní drážkovanou, jako je zmiňovaný Kodiak a prohlašovali je za účinnější. Úsťová energie v článku zmiňované „Sharpsky“ je menší nebo srovnatelná s běžnou loveckou zbraní. Také zde zmiňovaná možnost „laborovat“ s prachovou náplní neznamená schopnost dosahovat extrémních energetických hodnot střely. Naopak, jak vám řekne každý střelec, od určité úrovně je zvyšování navážky kontraproduktivní.
- Vzhledem k vnější balistice těchto zbraní je poměrně náročné zasahovat přesně na větší vzdálenosti. Balistická křivka je hodně strmá, proto velmi záleží na určení přesné vzdálenosti. Na střelnici, kde většinou víme přesně, na jakou vzdálenost střílíme, to je jiné. A platí: Pokud chceme střílet se závodní přesností, použijeme spíše menší navážky prachu, „lovecké“ laborace jsou na tom s přesností hůře.
- Pokud se tyto zbraně používají k lovu, střílí se většinou do 50 metrů. Použitelnost těchto zbraní se tedy neliší moc ani od moderních luků a kuší, mimochodem rekordy v dálce střelby různými mechanickými zbraněmi jsou přes 1.500 metrů a doufám, že to nikoho nepovede k nápadu regulovat jejich prodej a registrovat je….
Jaké je tedy nebezpečí vyplývající z vlastnění těchto zbraní? Myslím, že můžeme celkem bez obav vyškrtnout nebezpečí zneužití například k nájemné vraždě a podobným profesionálním zločinům. V úvahu tedy připadají „zlé činy“ neprofesionální, vraždy v afektu, nebo nešťastné náhody. Pokud lze věřit statistikám, je riziko tohoto nebezpečí rovno riziku použití jakéhokoliv jiného, v domácnosti dostupného předmětu. Obávám se, že autor zde opravdu spíše ventiloval své pocity než fakta.
Napsat komentář